Kněží Osirisových svatyní vštěpovali adeptům základní výklad kosmogonie a dějin civilizace Země. Podle tohoto učení probíhá evoluce pozemské civilizace v cyklech, přerušovaných hlubokými depresemi, kdy lidé klesají téměř na úroveň zvířat. Mayský rukopis Chilam Balam z Chumayelu hovoří zcela jednoznačně o tom, že dochází k opakovaným vývojovým érám lidstva (tzv."soles") a konec každé této éry bezprostředně souvisí s přívaly vod, ohnivou smrští a obrovskými uragány. Podobná sdělení se nacházejí i v mytologiích Aztéků a dalších indiánských národů, přičemž je zdůrazňováno, že konec vývojového cyklu a zánik lidské civilizace je spojen s působením ohně, ledu, záplav a větrů. Ságy Hopiů hovoří o tom, že v dávné minulosti vznikly, rozvinuly se a opět zanikly po sobe tri lidské civilizace, dosahující v období rozkvětu vysoké intelektuální úrovně. První civilizaci zničil oheň, druhou led třetí obrovské záplavy.
Mýty o opakujícím se rozvoji a zániku vyspělých civilizací však nejsou pouze doménou Egypta a jižní či střední Ameriky, ale setkáváme se s nimi u Eskymáků, v Oceánii, Indii, Japonsku, Číně, prakticky v souvislém pásu po celé Zemi. To samo o sobě naznačuje na závažnost těchto sdělení. W.R.Drake, L Souček, A.Kondratov a řada dalších autorů upozorňuje na nedocenění vlivu katastrof globálního dosahu na rozvoj pozemských civilizací. Možná se mýlí v detailech Či výkladu jistých faktů, ale jejich odpůrci hlavní myšlenky vyvrátit nedokázali. Hlavním argumentem jejich oponentů jsou chybějící stopy těchto kataklysmat. Jenže se mýlí, stop, prokazujících minulé globální katastrofy a důsledky jejich působení na pozemské civilizace je nepřeberné množství. Jen je nalézt a správně hodnotit. Zvu vás na lov stop kataklysmat.
Naše planeta Země je pokryta sítí puklin, jejichž jednotlivé větve jsou vůči sobě navzájem různého stáří. Pokud tyto pukliny nebyly v pozdějších dobách vyhojeny například výlevy žul či porfyrů, je určení jejich absolutního stáří velmi problematické. To platí zejména o puklinách vzniklých v období posledního zalednění. Základní a nejstarší puklinový systém patrně souvisí se smršťováním zemského pláště a je orientován ve směru poledníků. Prokazatelně však existují další, nejméně čtyři mladší systémy puklin, lišící se poměrným stářím a orientací vůči poledníkovému směru. Absolutní stáří jednotlivých puklinových systémů nebylo spolehlivě stanoveno. První systém puklin je vůči poledníkovému směru pootočen o 26°, druhý o 16°, třetí o 47° a poslední o 5°. Tyto puklinové systémy zatím neprokazují kataklysmatické děje v období existence lidské civilizace, zatím jen dokazují, že globální katastrofy na Zemi vůbec nejsou tak vzácnými hosty, jak nás někteří vědci přesvědčují. Další problém je spojen s odklonem rotační osy Země od kolmice k rovině oběžné dráhy, potažmo precesní pohyb zemské osy. Sklon rotační osy jednotlivých planet Je následující:
Země 23,45°
Mars 25,2°
Venuše 87,8°
Uran 8°
Z principů mechaniky vyplývá, že pokud všechny planety naší soustavy mají společný původ a dobu vzniku, měly by mít prakticky stejný sklon rotační osy. Země a Mars mají sklon poměrně blízký, avšak Venuše a Uran mají sklon výrazně odlišný a rotují obráceně. Zarážející je i velmi pomalá rotace Venuše. Venuše se vůbec chová jako pravá dáma, zcela jinak než bychom očekávali. Nehledě na anomální složení její atmosféry, její vysokou hustotu a vysokou povrchovou teplotu, se Venuše jeví jako obrácená vůči Zemi, "vzhůru nohama". Vysvětlení těchto faktů lze nalézt pouze v rozsáhlé kolizi s neznámým nebeským tělesem. Sklon rotační osy Země a Marsu rovněž nelze vysvětlit jiným způsobem, než vnějším zásahem značné intenzity. Precesní pohyb zemské osy se vysvětluje působením slapových sil Měsíce. Pravděpodobnější vysvětlení však je založeno na rozkmitání zemské osy po kolizi s nebeským tělesem. Toto vysvětlení původu precese je plně v souladu se zjištěným poklesem rychlosti i úhlu precese Země.
Nyní poněkud odbočím a povšimnu si jedné podivné nesrovnalosti spojené s Venuší. V řecké mytologii se hovoří o třech velkých potopách, které postihly v historické době Attiku. Tyto potopy byly nazvány jmény vládců, kteří zprávy o nich nechali zaznamenat. Nejstarší Dardanova potopa se odehrála podle odhadu přibližně před 8000-12000 lety (mezi 6000-10000 př.n.l.) a během ní došlo k protržení pevninské šíje mezi Černým a Marmarským mořem. Král Dardanes byl prý synem Dia a Elektry a praotcem národa Dardanů, žijícího v okolí Troje v Malé Asii.
Jiná potopa, po níž byla údajně Attika 300 let neobyvatelná, se odehrála v období vlády krále Ekténů Ogyga. Římský spisovatel Varro (2.stol.n.l.) se zmiňuje o tom, že ze starých zpráv o Ogygově potopě vyplývá, že Venuše po potopě změnila barvu, ale i svoji velikost a po 9 měsíců vládla Attice úplná tma, přičemž všechny sopky v Egejském moři byly v plné činnosti. Nejnovější archeologické výzkumy ve Středomoří dokládají výrazné změny v této oblasti, zejména na Maltě, Krétě, Kypru, kde došlo k náhlému zlomu a přerušení kontinuity vývoje civilizace v důsledku rozsáhlé geologické katastrofy. Radiokarbonové datování vymezuje dataci tohoto zlomu do intervalu 3200-3600 př.n.l. Nejmladší potopa, která postihla Attiku v období vlády krále Deukaliona, který se údajně ujal vlády v roce 1541 př.n.l.. Podle svědectví Setha Calvisia došlo k potopě v roce 1516 př.n.l, oproti tomu Christopher Helvetius potopu datuje do roku 1511 př.n.l, podobně jako A.Sažerites a další. V téže době však náhle explodovala sopka Théra na ostrově Santorin a způsobila rozvrácení mnoha přímořských národů v okruhu až 500 km, vedla ke stěhování mořských národů, oslabení moci Egypta, což umožnilo i exodus židovského národa z egyptského zajetí. Tato katastrofa má prokázaného původce pozemského původu - sopku Théru, přesto její následky byly velmi kruté. Jednak zasypání kvetoucích měst a úrodných polí až metrovou vrstvou pemzy s popelem, jednak ničivými údery příbojových vln tsunami obrovské síly.
Změny Venuše probíhající pravděpodobně kolem 15 679 př.n.l. a Ogygova potopa mají zřejmě téhož jmenovatele. Zajímavé je, že podle některých starých zpráv v téže době došlo i u Marsu ke změně v barvě a velikosti. V těsné souvislosti tedy dochází ke kontaktu vnějšího činitele s Venuší, Marsem a Zemí. L.Souček (Tušení souvislostí) předložil svoji verzi kataklysmatu, založenou na srážce planetoidu A se Zemí, která byla provázena nejen rozsáhlými záplavami, ledopády, ale i masovým vymíráním mamutů a lidí. Navazuje přitom na výpočty O.Mucka a na hypotézu I.Donella. Vyhodnocení mýtů a zpráv starých autorů ukazuje na existenci významných indicií:
1) v minulosti proběhly nejméně dvě globální katastrofy, které podstatně limitovaly existenci civilizace;
2) existují nejméně dva výrazné časové uzly (6000-10 000 let př.n.L; 3200-3600 let př.n.l.), k nimž jsou tyto katastrofy vázány.
Následky exploze sopky Théry kolem roku 1516 př.n.l. byly sice pro tehdejší lidstvo tvrdé, nicméně se jednalo o pozemskou záležitost vymezenou na areál několika tisíc km2, tedy víceméně katastrofu pouze kontinentálního charakteru a nadále nás nezajímá. Jisté stopy jsme našli v mýtech, jiné v podivných jevech spojených s chováním Venuše, Marsu a Země. Nalezl jsem však celou řadu dalších stop nesporně souvisejících s minulými globálními katastrofami. Předně jde o tři výrazně ostrá data vymírání mamutů, která byla spolehlivě zjištěna, dokumentována a vědecky analyzována. Jedná se o tato data:
11 450 ± 250 let 35 800 ± 2 700 let 44 000 ± 3 500 let.
Jde o stáří zjištěné radiokarbonovou metodou z odebraných vzorků tkání pozůstatků mamutů, nalezených v permafrostu lokalit v severovýchodní části poloostrova Tajmyr, v okolí řeky Berezovky (přítok Kolymy na Sibiři), Mochovaja na Tajmyru a v oblasti řeky Sanga-Jurjach v Jakutsku. Řada nálezů mršin mamutů je uváděna i z kanadského permafrostu, ale konkrétní data nemám k dispozici. Ve všech případech je naprosto jasné, že tato zvířata zahynula naráz v intervalu nejvýše několika minut, což dokazuje mimo jiné častý nález nestrávené potravy v zažívacích orgánech a rovněž nerozžvýkaná rostlinná potrava v tlamách. Fenomén, který způsobil jejich smrt je chlad, přesněji řečeno hluboký mráz, který přerušil nejen životní funkce takřka naráz, ale současně umožnil tělesné pozůstatky uchovat v permafrostu po tisíciletí. V tom souhlasím s dříve formulovanou teorií L.Součka, že příčinou masového zániku mamutů byl dopad obrovské masy přechlazené směsi bahna, ledu a kamení, která později slinovala v kompaktní masu permafrostu. Výpočty ukazují, že zcela postačila teplota této dopadající masy na úrovni -45 až -50°C, aby i takový kolos, jakým mamut nesporně byl, promrzl během několika minut. Teorie hovořící o tom, že příčinou smrti mamutů bylo zřícení do puklin v nermafrostu, jsou mylné, protože pak by mamuti umírali desítky hodin až dnů a během této doby by zvířata stačila nejen sežvýkat utrženou porci potravy, ale i strávit potravu již spolykanou. Mimoto, podle pozřené potravy je jasné, že mamuti se pásli na úživných savanách a nivách mírného pásu, které nemohou existovat na permafrostovém podkladu. Radiokarbonová metoda je zatížena poměrně značnou chybou a datování vzorků starých řádově 45 000 let je již na hranici použitelnosti této metody. Když porovnáme pravděpodobné intervaly vymírání, resp. jejich statistické středy s tím co známe, zjistíme další stopu:
1. Nejmladší etapa vymírání 11 450 ± 250 let odpovídá intervalu 9200 - 9700 př.n.l. (střed 9460 př.n.l.).
2. Střední etapa vymírání mamutů 35 800 ± 2700 let odpovídá intervalu 31 100 - 36 500 př.n.l. (střed 33 800 př.n.l.).
3. Nejstarší etapa vymírání mamutů 44 000 ± 3500 let odpovídá pak intervalu 38 500 - 45 500 př.n.l. (střed 42 000 př.n.l.).
Poslední dva intervaly vymírání nám zatím s ničím nekorespondují, nejspíše pro chybějící další stopy. Ale prvé datum 9460 př.n.l. (resp. interval 9200 - 9700 př.n.l.) velmi dobře zapadá do intervalu datování Dardanovy potopy. Další stopou je nesporně zajímavá anomálie v průběhu posledního úseku čtvrtohor, tzv. "oscilace Allerod", někdy také zvaná "alleródský interstadial". Oč jde? Podle geologických výzkumů došlo v intervalu 8700 - 9800 př.n.l. k výraznému zakolísání klimatu pozdní doby ledové, projevující se výrazným přechodným oteplením, ústupem severského ledovce do Skandinávie a následujícím rozšířením rostlinstva i fauny mírného podnebí a vytvořením lesotundrové fauny a flory. Opětné ochlazení nastává v mladším dryasu, tj. asi v období 8800 - 8000 př.n.l.. Teprve po roce 8000 př.n.l. nastává konečný ústup ledovců a rozvoj interglaciálu naší doby. Zajímavé je, ze osvětlení příčin oscilace Allerod je dodnes nejasné. Já se však domnívám, že je to globální katastrofa způsobená vnějším fenoménem. Období zjištěné jako pravděpodobný interval oscilace Allerod, nám opět velmi pěkně zapadá do onoho časového uzlu (nebo spíše intervalu) kolem roku 9500 př.n.L Další stopy mají sice méně vyhraněné intervaly, ale svůj význam si nesporně zachovávají. Tak mezi 8000 - 10 000 př.n.L vytéká z kaldery sopky Nemruthu obrovské množství čedičové lávy a vytváří tak Tavtanskou lávovou plošinu poblíže Vanského jezera. V témže období se silně aktivují desítky do té doby poměrně klidných vulkánů. Podle výsledků zkoumání Geofyzikálního roku 1957 dochází v intervalu 4000 - 13 000 př.n.l. k zalednění Grónska a Antarktidy, které do té doby byly leduprosté. Ve svém díle "Pamětihodnosti egyptské", klade Manethon počátek preegyptské genealogie panovníků k roku 9883 př.n.l.. Podle záznamu egyptských kněží z Ptahovy svatyně v Memfidě, došlo k zániku vyspělé civilizace v roce 9564 př.n.l.. Na základě svých prací klade A.Gorbovskij zánik téže civilizace do údobí v intervalu 9542 -9650 př.n.l.. Tato data dokazují dvě skutečnosti:
1. V minulosti nesporně došlo ke globální katastrofě postihující Zemi a to v období kolem roku 9500 př.n.l..
2. Geologické a ostatní stopy dokazující tuto globální katastrofu současně potvrzují údaje starých autorů a prastarých mýtů, čímž je bezesporu proveden současný důkaz i existence vyspělých civilizací (nebo přinejmenším jedné civilizace) před rokem 9500 př.n.l., což je současně datum zániku jednoho z tradovaných civilizačních cyklů lidstva.
Mýty o opakujícím se rozvoji a zániku vyspělých civilizací však nejsou pouze doménou Egypta a jižní či střední Ameriky, ale setkáváme se s nimi u Eskymáků, v Oceánii, Indii, Japonsku, Číně, prakticky v souvislém pásu po celé Zemi. To samo o sobě naznačuje na závažnost těchto sdělení. W.R.Drake, L Souček, A.Kondratov a řada dalších autorů upozorňuje na nedocenění vlivu katastrof globálního dosahu na rozvoj pozemských civilizací. Možná se mýlí v detailech Či výkladu jistých faktů, ale jejich odpůrci hlavní myšlenky vyvrátit nedokázali. Hlavním argumentem jejich oponentů jsou chybějící stopy těchto kataklysmat. Jenže se mýlí, stop, prokazujících minulé globální katastrofy a důsledky jejich působení na pozemské civilizace je nepřeberné množství. Jen je nalézt a správně hodnotit. Zvu vás na lov stop kataklysmat.
Naše planeta Země je pokryta sítí puklin, jejichž jednotlivé větve jsou vůči sobě navzájem různého stáří. Pokud tyto pukliny nebyly v pozdějších dobách vyhojeny například výlevy žul či porfyrů, je určení jejich absolutního stáří velmi problematické. To platí zejména o puklinách vzniklých v období posledního zalednění. Základní a nejstarší puklinový systém patrně souvisí se smršťováním zemského pláště a je orientován ve směru poledníků. Prokazatelně však existují další, nejméně čtyři mladší systémy puklin, lišící se poměrným stářím a orientací vůči poledníkovému směru. Absolutní stáří jednotlivých puklinových systémů nebylo spolehlivě stanoveno. První systém puklin je vůči poledníkovému směru pootočen o 26°, druhý o 16°, třetí o 47° a poslední o 5°. Tyto puklinové systémy zatím neprokazují kataklysmatické děje v období existence lidské civilizace, zatím jen dokazují, že globální katastrofy na Zemi vůbec nejsou tak vzácnými hosty, jak nás někteří vědci přesvědčují. Další problém je spojen s odklonem rotační osy Země od kolmice k rovině oběžné dráhy, potažmo precesní pohyb zemské osy. Sklon rotační osy jednotlivých planet Je následující:
Země 23,45°
Mars 25,2°
Venuše 87,8°
Uran 8°
Z principů mechaniky vyplývá, že pokud všechny planety naší soustavy mají společný původ a dobu vzniku, měly by mít prakticky stejný sklon rotační osy. Země a Mars mají sklon poměrně blízký, avšak Venuše a Uran mají sklon výrazně odlišný a rotují obráceně. Zarážející je i velmi pomalá rotace Venuše. Venuše se vůbec chová jako pravá dáma, zcela jinak než bychom očekávali. Nehledě na anomální složení její atmosféry, její vysokou hustotu a vysokou povrchovou teplotu, se Venuše jeví jako obrácená vůči Zemi, "vzhůru nohama". Vysvětlení těchto faktů lze nalézt pouze v rozsáhlé kolizi s neznámým nebeským tělesem. Sklon rotační osy Země a Marsu rovněž nelze vysvětlit jiným způsobem, než vnějším zásahem značné intenzity. Precesní pohyb zemské osy se vysvětluje působením slapových sil Měsíce. Pravděpodobnější vysvětlení však je založeno na rozkmitání zemské osy po kolizi s nebeským tělesem. Toto vysvětlení původu precese je plně v souladu se zjištěným poklesem rychlosti i úhlu precese Země.
Nyní poněkud odbočím a povšimnu si jedné podivné nesrovnalosti spojené s Venuší. V řecké mytologii se hovoří o třech velkých potopách, které postihly v historické době Attiku. Tyto potopy byly nazvány jmény vládců, kteří zprávy o nich nechali zaznamenat. Nejstarší Dardanova potopa se odehrála podle odhadu přibližně před 8000-12000 lety (mezi 6000-10000 př.n.l.) a během ní došlo k protržení pevninské šíje mezi Černým a Marmarským mořem. Král Dardanes byl prý synem Dia a Elektry a praotcem národa Dardanů, žijícího v okolí Troje v Malé Asii.
Jiná potopa, po níž byla údajně Attika 300 let neobyvatelná, se odehrála v období vlády krále Ekténů Ogyga. Římský spisovatel Varro (2.stol.n.l.) se zmiňuje o tom, že ze starých zpráv o Ogygově potopě vyplývá, že Venuše po potopě změnila barvu, ale i svoji velikost a po 9 měsíců vládla Attice úplná tma, přičemž všechny sopky v Egejském moři byly v plné činnosti. Nejnovější archeologické výzkumy ve Středomoří dokládají výrazné změny v této oblasti, zejména na Maltě, Krétě, Kypru, kde došlo k náhlému zlomu a přerušení kontinuity vývoje civilizace v důsledku rozsáhlé geologické katastrofy. Radiokarbonové datování vymezuje dataci tohoto zlomu do intervalu 3200-3600 př.n.l. Nejmladší potopa, která postihla Attiku v období vlády krále Deukaliona, který se údajně ujal vlády v roce 1541 př.n.l.. Podle svědectví Setha Calvisia došlo k potopě v roce 1516 př.n.l, oproti tomu Christopher Helvetius potopu datuje do roku 1511 př.n.l, podobně jako A.Sažerites a další. V téže době však náhle explodovala sopka Théra na ostrově Santorin a způsobila rozvrácení mnoha přímořských národů v okruhu až 500 km, vedla ke stěhování mořských národů, oslabení moci Egypta, což umožnilo i exodus židovského národa z egyptského zajetí. Tato katastrofa má prokázaného původce pozemského původu - sopku Théru, přesto její následky byly velmi kruté. Jednak zasypání kvetoucích měst a úrodných polí až metrovou vrstvou pemzy s popelem, jednak ničivými údery příbojových vln tsunami obrovské síly.
Změny Venuše probíhající pravděpodobně kolem 15 679 př.n.l. a Ogygova potopa mají zřejmě téhož jmenovatele. Zajímavé je, že podle některých starých zpráv v téže době došlo i u Marsu ke změně v barvě a velikosti. V těsné souvislosti tedy dochází ke kontaktu vnějšího činitele s Venuší, Marsem a Zemí. L.Souček (Tušení souvislostí) předložil svoji verzi kataklysmatu, založenou na srážce planetoidu A se Zemí, která byla provázena nejen rozsáhlými záplavami, ledopády, ale i masovým vymíráním mamutů a lidí. Navazuje přitom na výpočty O.Mucka a na hypotézu I.Donella. Vyhodnocení mýtů a zpráv starých autorů ukazuje na existenci významných indicií:
1) v minulosti proběhly nejméně dvě globální katastrofy, které podstatně limitovaly existenci civilizace;
2) existují nejméně dva výrazné časové uzly (6000-10 000 let př.n.L; 3200-3600 let př.n.l.), k nimž jsou tyto katastrofy vázány.
Následky exploze sopky Théry kolem roku 1516 př.n.l. byly sice pro tehdejší lidstvo tvrdé, nicméně se jednalo o pozemskou záležitost vymezenou na areál několika tisíc km2, tedy víceméně katastrofu pouze kontinentálního charakteru a nadále nás nezajímá. Jisté stopy jsme našli v mýtech, jiné v podivných jevech spojených s chováním Venuše, Marsu a Země. Nalezl jsem však celou řadu dalších stop nesporně souvisejících s minulými globálními katastrofami. Předně jde o tři výrazně ostrá data vymírání mamutů, která byla spolehlivě zjištěna, dokumentována a vědecky analyzována. Jedná se o tato data:
11 450 ± 250 let 35 800 ± 2 700 let 44 000 ± 3 500 let.
Jde o stáří zjištěné radiokarbonovou metodou z odebraných vzorků tkání pozůstatků mamutů, nalezených v permafrostu lokalit v severovýchodní části poloostrova Tajmyr, v okolí řeky Berezovky (přítok Kolymy na Sibiři), Mochovaja na Tajmyru a v oblasti řeky Sanga-Jurjach v Jakutsku. Řada nálezů mršin mamutů je uváděna i z kanadského permafrostu, ale konkrétní data nemám k dispozici. Ve všech případech je naprosto jasné, že tato zvířata zahynula naráz v intervalu nejvýše několika minut, což dokazuje mimo jiné častý nález nestrávené potravy v zažívacích orgánech a rovněž nerozžvýkaná rostlinná potrava v tlamách. Fenomén, který způsobil jejich smrt je chlad, přesněji řečeno hluboký mráz, který přerušil nejen životní funkce takřka naráz, ale současně umožnil tělesné pozůstatky uchovat v permafrostu po tisíciletí. V tom souhlasím s dříve formulovanou teorií L.Součka, že příčinou masového zániku mamutů byl dopad obrovské masy přechlazené směsi bahna, ledu a kamení, která později slinovala v kompaktní masu permafrostu. Výpočty ukazují, že zcela postačila teplota této dopadající masy na úrovni -45 až -50°C, aby i takový kolos, jakým mamut nesporně byl, promrzl během několika minut. Teorie hovořící o tom, že příčinou smrti mamutů bylo zřícení do puklin v nermafrostu, jsou mylné, protože pak by mamuti umírali desítky hodin až dnů a během této doby by zvířata stačila nejen sežvýkat utrženou porci potravy, ale i strávit potravu již spolykanou. Mimoto, podle pozřené potravy je jasné, že mamuti se pásli na úživných savanách a nivách mírného pásu, které nemohou existovat na permafrostovém podkladu. Radiokarbonová metoda je zatížena poměrně značnou chybou a datování vzorků starých řádově 45 000 let je již na hranici použitelnosti této metody. Když porovnáme pravděpodobné intervaly vymírání, resp. jejich statistické středy s tím co známe, zjistíme další stopu:
1. Nejmladší etapa vymírání 11 450 ± 250 let odpovídá intervalu 9200 - 9700 př.n.l. (střed 9460 př.n.l.).
2. Střední etapa vymírání mamutů 35 800 ± 2700 let odpovídá intervalu 31 100 - 36 500 př.n.l. (střed 33 800 př.n.l.).
3. Nejstarší etapa vymírání mamutů 44 000 ± 3500 let odpovídá pak intervalu 38 500 - 45 500 př.n.l. (střed 42 000 př.n.l.).
Poslední dva intervaly vymírání nám zatím s ničím nekorespondují, nejspíše pro chybějící další stopy. Ale prvé datum 9460 př.n.l. (resp. interval 9200 - 9700 př.n.l.) velmi dobře zapadá do intervalu datování Dardanovy potopy. Další stopou je nesporně zajímavá anomálie v průběhu posledního úseku čtvrtohor, tzv. "oscilace Allerod", někdy také zvaná "alleródský interstadial". Oč jde? Podle geologických výzkumů došlo v intervalu 8700 - 9800 př.n.l. k výraznému zakolísání klimatu pozdní doby ledové, projevující se výrazným přechodným oteplením, ústupem severského ledovce do Skandinávie a následujícím rozšířením rostlinstva i fauny mírného podnebí a vytvořením lesotundrové fauny a flory. Opětné ochlazení nastává v mladším dryasu, tj. asi v období 8800 - 8000 př.n.l.. Teprve po roce 8000 př.n.l. nastává konečný ústup ledovců a rozvoj interglaciálu naší doby. Zajímavé je, ze osvětlení příčin oscilace Allerod je dodnes nejasné. Já se však domnívám, že je to globální katastrofa způsobená vnějším fenoménem. Období zjištěné jako pravděpodobný interval oscilace Allerod, nám opět velmi pěkně zapadá do onoho časového uzlu (nebo spíše intervalu) kolem roku 9500 př.n.L Další stopy mají sice méně vyhraněné intervaly, ale svůj význam si nesporně zachovávají. Tak mezi 8000 - 10 000 př.n.L vytéká z kaldery sopky Nemruthu obrovské množství čedičové lávy a vytváří tak Tavtanskou lávovou plošinu poblíže Vanského jezera. V témže období se silně aktivují desítky do té doby poměrně klidných vulkánů. Podle výsledků zkoumání Geofyzikálního roku 1957 dochází v intervalu 4000 - 13 000 př.n.l. k zalednění Grónska a Antarktidy, které do té doby byly leduprosté. Ve svém díle "Pamětihodnosti egyptské", klade Manethon počátek preegyptské genealogie panovníků k roku 9883 př.n.l.. Podle záznamu egyptských kněží z Ptahovy svatyně v Memfidě, došlo k zániku vyspělé civilizace v roce 9564 př.n.l.. Na základě svých prací klade A.Gorbovskij zánik téže civilizace do údobí v intervalu 9542 -9650 př.n.l.. Tato data dokazují dvě skutečnosti:
1. V minulosti nesporně došlo ke globální katastrofě postihující Zemi a to v období kolem roku 9500 př.n.l..
2. Geologické a ostatní stopy dokazující tuto globální katastrofu současně potvrzují údaje starých autorů a prastarých mýtů, čímž je bezesporu proveden současný důkaz i existence vyspělých civilizací (nebo přinejmenším jedné civilizace) před rokem 9500 př.n.l., což je současně datum zániku jednoho z tradovaných civilizačních cyklů lidstva.
Civilizace umírají mladé
[NEXT>>>]