„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain
 
 
 
[home] [interviews] [reviews] [news] [stories] [about us] [beyond the veil] [contact]
 
 
Mesiac
Při určování původu Měsíce můžeme s klidným svědomím odvrhnout verzi, že Měsíc je někdejší částí Země, jež se postupně oddělila, aby se stal samostatným vesmírným objektem. Stáří měsíčních hornin, měsíčního prachu, magnetické pole, hustota, prvky a složení hornin neodpovídá pozemským hodnotám.
Měsíc je starším objektem, než Země, zatímco měsíční prach je podstatně mladší a jeho mocnost neodpovídá očekávání. Je příliš nízká.
To vše naopak nahrává sumerskému eposu Enúma Eliš, jenž nepřímo naznačuje, že oběžnicí naší planety by mohl být Kingu, někdejší měsíc Tiamáty, později (v bájné bitvě bohů) jedna z planet, a ještě později zcela mrtvé těleso (bez tabulek osudu).
Verze, že byl vytržen z oceánského dna, byla již v dobách propagace této fámy, beznadějně usvědčena pohybem pevninských ker a reliéfem dna světových oceánů.
Jedna z verzí, jež se zdá být nejvíce pravděpodobná, je ta, jež hovoří o období Země bez Měsíce a naopak s Měsícem.
Prvním příznakem, že je skutečně cosi prohnilého ve stávajícím sytému věcí, jsou překreslované snímky přivrácené strany a jeden, či dva neurčité snímečky pečlivě utajované tzv.
temné strany. Jak tedy určit, co pravdou je, co nikoli? Zvláště, když ani v nejmenším nemáme kontrolu nad tím, co se bezprostředně odehrává před našima očima? Připomeňme, že kolem Měsíce oblétávaly umělé družice Měsíce již od roku 1966.(sovětská Luna 10 od 31. března 1966). Pak se jeví jeden, či dva snímečky největšího kráteru jako příliš stydlivé. Nicméně lehce jsme si zvykli.




















Přesto existuje možnost, jak se alespoň odvozeně dopátrat některých fakt. Rozbrázděný povrch přivrácené strany a podstatné rozdíly s povrchem odvrácené strany (můžeme-li věřit zavedenému sytému), signalizují, že bombardování měsíčního povrchu probíhalo ve dvou rozdílných obdobích.
Připomínám, že charakter měsíčních kráterů i měsiční krajiny ležící na straně přikloněné k Zemi je rozdílný od scenerie a kráterů na straně odvrácené. Odvrácená strana připomíná spíše Merkur. Nejenže chybí "moře", velké krátery, ale i výraznější pohoří.
Jedinečnost odvrácené strany naopak navyšuje kráter Ajitkin (Aitken - průměr 2 240 km, hloubka 13 km), největší v naší sluneční soustavě, který mohl být důsledkem neobyčejného výbuchu, než výsledným efektem dopadi vesmírného objektu.
Nejzazším předpokladem nechť je rovněž předznamenána objektivní hypotéza, že v jistém období Země žádný Měsíc neměla. Zcela určitě tak bylo na samém počátku vzniku naší sluneční soustavy, v čase kdy se naše planeta nalézala v raném období svého vývoje. V dobách, kdy naší Sluneční soustavu (podle babylonského eposu Enúma Eliš), již tvořily Venuše, Mars a všechny velké planety - Jupiter, Neptun, Saturn, Uran.
Vše komplikujícím problémem je nejistota, kolikátým v pořadí současný souputník naší planety vlastně je.
Souhlasím s názorem, že podezřelým fenoménem, jež podivnosti kolem našeho Měsíce jen umocňuje, je jeho překvapivě přesné ustavení na oběžné dráze. Příslušné výsledné vzdálenosti a úhly, vzhledem k průměrům zúčastněných vesmírných objektů, umožňuje celá tisíciletí opakovaně pozorovat sluneční koronu při úplném zatmění Slunce. A to (postupně) na různých místech planety.