„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain
 
 
 
[home] [interviews] [reviews] [news] [stories] [about us] [beyond the veil] [contact]
 
 
Jedním z vědců, jehož práce vyvolaly velký kladný i záporný ohlas na celém světě, je Zecharia Sitchin. Kniha Když započal čas je Sitchinovou v pořadí pátou knihou a zabývá se zejména analýzou historických staveb, především zikkuratů a pyramid, jako míst, která sloužila k uctívání bohů. Zabývá se genezí a původem orientace některých staveb po celém světě. Vše totiž směřuje k dávnému příchodu vyspělých cizinců z nebes, kteří lidstvo před tisíciletími naučili tyto chrámy stavět.

Vznik naší sluneční soustavy

V této knize se autor v
ěnuje počátkům lidstva na Zemi. Vrací se do doby starých Sumerů a dokládá, jak vyvinutou kosmogonii měli. Znali podstatu a složení naší sluneční soustavy včetně nejvzdálenější z planet a věděli to, co se moderní svět dozvěděl až o mnoho tisíciletí později. Totiž že ve vesmíru existují i jiné sluneční soustavy, že jejich hvězdy slunce se mohou zhroutit či explodovat, že jejich planety mohou zbloudit ze své oběžné dráhy a tudíž že i život může putovat z jedné hvězdné soustavy do druhé. Tato kosmogonie byla velmi podrobně zachycena v písemné podobě. Autor to dokládá na základě babylónského Eposu o stvoření”, kterému se podle počátečních slov textu říká Enúma eliš.

V textu se vypráví o vzniku naší sluneční soustavy. Ke Slunci (Apsu) a jeho poslu Merkurovi (Mummu) se připojila planeta jménem Tiámat. Mezi Slunce a Tiámat se zapojily planety Venuše a Mars (Lahamu a Lahmu). Za Tiámat se pak připojily další dv
ě dvojice Jupiter a Saturn (Kišar a Anšar) a Uran a Neptun (Anu a Nudiammud). Uran a Neptun byly přitom novodobě objeveny až v letech 1781 a 1846. Od planet se postupně oddělovaly satelity měsíce, Tiámat jich vyprodukoval dokonce 11. Fakt, že jedna planeta může mít i několik měsíců, objevil v roce 1609 Galileo Galilei, ačkoli staří Sumeřané to věděli mnoho tisíc let před ním. V této zatím neustálené sluneční soustavě se však náhle objevil vetřelec – planeta z jiného hvězdného systému, která byla působením planet vtahována do středu naší soustavy.

       Cestou kolem ostatních planet působila mnoho zm
ěn a dají se tak zodpovědět záhady jako je třeba nachýlenost Uranu ke straně, otáčení Tritonu, největšího měsíce Neptunu, proti očekávanému směru nebo vychýlení Pluta z jeho dráhy měsíce, čímž se z něj stala planeta s vlastní nepravidelnou drahou. Čím byla cizí planeta vtahována více do středu naší sluneční soustavy, tím nevyhnutelnější byla její srážka s Tiámat. Nastala „nebeská bitva”, která měla za následek rozlomení Tiámatu na dvě části, z nichž jedna se rozpadla na drobné úlomky (ze kterých vznikl pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem a různé komety), druhá část získala novou oběžnou dráhu a jméno Ki – Země. Zůstal jí také největší satelit Tiámatu, náš Měsíc. Vetřelecká planeta – druhý účastník bitvy – začala kroužit kolem Slunce jako 12. planeta naší sluneční soustavy a Sumeřané ji nazývali doslova „křižující planeta” – Nibiru. Babyloňané jí dali jméno Marduk na počest svého národního boha. Epos tvrdí, že během oné nebeské bitvy bylo z Nibiru na Zemi přeneseno také „sémě života“. Je podivuhodné, že o této události, o počátku života a tedy i času na Zemi, hovoří staré civilizace velmi často a shodně. Jen pro porovnání v už zmiňovaném textu Enúma eliš je psáno:

Když nebeskou bá
ň ještě nikdo nepojmenoval
A pod ní pevnou půdu (Zemí) ješt
ě nikdo nezval

Nebo v jiném sumerském textu:

Za dávných dní,
kdy se nebe odd
ělilo od Země,
za dávných nocí,
kdy se nebe odd
ělilo od Země…

V textech z egyptských pyramid je zase následující popis začátku věcí:

Když ješt
ě nebyla nebesa,
když ješt
ě nebyl člověk,
když se ješt
ě nezrodili bohové,
když ješt
ě nebyla smrt

V Genesis se dočtete:

Na počátku
stvořil Elohim nebe a zemi.
Zem
ě byla pustá a prázdná
a nad Tehomem byla tma.
Ale nad vodami vznášel se duch boží.


Mezopotámský příb
ěh o stvoření končí popisem toho, jak Nibiru/Marduk, planeta, která „křižuje nebesa a zavítá do všech končin“ ovlivnila současné uspořádání naší sluneční soustavy. Právě pro tento vliv bylo nutné určovat čas. Pro Sumery bylo velmi důležité číslo 12. Den od východu slunce do dalšího východu rozdělili na 12 dvojhodin, měli 12 měsíců v roce, 12 domů zvěrokruhu. Toto nebeské číslo” pak nacházíme na dalších místech, např. 12 kmenů izraelských, 12 Ježíšových apoštolů. Sumeřané používali tzv. šedesátkový početní systém – byl dělitelný 12. Mezi sebou se násobily šestky a desítky, takto se došlo i k číslu 360. Sumeřané ho pužívali pro popis kruhu, který se stal základem astronomie a geometrie. Vynásobením tohoto čísla deseti došli k tzv. saru (vládce, pán), tedy k číslu 3600. 3600 pozemských let byla doba oběhu Nibiru kolem Slunce. Pro kohokoliv na Nibiru to byl ovšem pouze jeden rok.

Podle Sumeřanů žily na Nibiru jiné inteligentní bytosti ve vývoji daleko před pozemšťany. Nazývali je Anunnakové, tedy „ti, co přišli z nebe na Zemi”. Sumerové píší, že když přišli Anunnakové, počítali čas podle ob
ěhů Nibiru a jednotkou tohoto božského času byl právě sar. Nibiru prý může i za potopu světa, o které se píše v bibli. Sumerské záznamy králů evidují vládu prvních deseti anunnackých panovníků před potopou v sarech, tedy v cyklu po 3600 pozemských rocích. Podle těchto textů uběhlo od přistání po potopu 120 sarů, tedy 432 000 pozemských roků. Při posledním, 120. oběhu byl gravitační tah Nibiru tak velký, že zapříčinil sesun obrovského ledového bloku na Antarktidě a mohutná přívalová vlna, kterou sesun způsobil, zaplavila celý svět. Číslo 432 000 mělo velký význam i v jiných kulturách.

V severském příb
ěhu o Valhale mají zabití bojovníci po boku bohů Odina či Wotuna projít 540 branami Valhaly, přičemž z každé vyjde 800 bojovníků – celkem tedy 432 000. Je to také celkový počet slabik v Rgvédu – posvátné knize veršů, psané sanskrtem. Další vazby na jmenovaná čísla jsou v hindských tradicích, v epických příbězích Mahábháratě a Rámájaně. Podle mezopotámské verze si rozbití Tiámatu a následný vznik pásu asteroidů a Země vyžádalo dva oběhy božského pána” (Nibiru). Podle bible Bohu trvalo dva „božské dny” stvoření nebe a země. Po všem, co zde bylo napsáno, lze odvodit, že jeden tento božský den trval 3600 pozemských let.

Čas, jeho m
ěření a vesmírné observatoře

Stonehenge – kamenný monument v Anglii – zná asi každý, i když ne každý ho navštívil a je to bezesporu nejdůležit
ější památka svého druhu na světě. Kdo ji vlastně postavil? Jaké důvody vedly ke stavbě něčeho takového a v jaké době to vůbec bylo? Stonehenge byl stavěn ve třech etapách. Nejstarší části pocházejí z let 2900 až 2800 před n. l. Následující dvě etapy probíhaly velmi rychle za sebou a to v období let 2100 až 2000 před n. l. Přesný popis jednotlivých částí naleznete v autorově popisu i v mnoha dalších publikacích a samozřejmě také na Internetu. Co se funkce tohoto kamenného kolosu týče, všichni se shodují na tom, že se nejednalo o pohřebiště či sídliště, nestál zde ani žádný palác či hrobka, šlo o chrám s observatoří podobně jako zikkuraty v Mezopotámii a Americe. Většina starověkých památek je orientována na východ slunce podle slunovratu či podle rovnodennosti. Zkoumání potvrdila, že Stonehenge je orientován podle letního slunovratu. Protože je celý komplex plný různých značek, ať už jsou to kruhy či obdélníky, začalo se brzy pátrat po tom, zda Stonehenge neplní i jinou funkci.
Když započal čas
[časť 1] [časť 2] [časť 3] [časť 4] [časť 5]