CHERNAA je jediná kapela v tomto čísle Necrosphere zošitu, ktorá nie je plne domácou záležitosťou. Aj keď majú oficiálne uvedené miesto lokácie ako Českú republiku, ich členovia sú ako z Čiech, tak aj z Ukrajiny a Ruska. To nám ale nejako neprekáža. Druhá vec, ktorá je premiérou pre náš zošit všeobecne je, že doteraz sme nemali nikdy rozhovor s Post Black Metalovou kapelou. Priznám sa, že k Post Black Metalu nemám taký vrúcny vzťah ako k čistému Black Metalu, no keď som prvý krát počul ich debut „Empyrean Fire“ odporúčaný cez Black Metal Promotion, už pri prvej skladbe ma mrazilo. Nakoniec to u mňa vystrelilo ako silne počúvateľný, atmosférický kúsok s dobrými kompozičnými, ale aj technickými parametrami. Ak ste sa doteraz k ich „Empyrean Fire“ nedostali a nevadia vám presahy z Black Metalu aj do odlišných oblastí hudby, vrele odporúčam. Je nám cťou predstaviť túto kvalitnú a zaujímavú hordu z Českej republiky / international na našich stránkach, myslím si, že majú pred sebou perspektívnu budúcnosť. Na otázky odpovedali Utsuro the Sabbatic (bass), Solipsist the Undying (guit) a Nexus the Wilder (guit, vox).
Zdravím. Na začiatok by som sa chcel spýtať na prozaickú vec. Čo znamená názov kapely a do akej miery korešponduje s koncepciou kapely? Z akého nárečia pochádza?
Utsuro: Slovo Chernaa nepochází z žádného známého nářečí. Je to čistě výplod našeho kolektivního vědomí v kapele. Snažili jsme se najít nebo vytvořit slovo, které bude už na první pohled dávat najevo kdo jsme a co asi děláme. Představte si, že se díváte přímo do černé prázdnoty vesmíru a postupně vše kolem jakoby přestalo existovat. Starosti běžného života se rozplývají v dálce, svět ztratil svůj řád a lidstvo stojí na pokraji choroby svého bytí. Mysl i tělo zaplňují hluboké pocity melancholie a bezmocnosti. Najednou je život bezvýznamný a v porovnání s vesmírem je naše existence zanedbatelná. Je to jako snažit se rozbít lidskou podobu a mysl a zkoumat povahu toho co se nachází za tím v nicotě. A přesně to je Chernaa. Jako kapela se snažíme zachytit tyhle pocity existencionální krize, deprese, melancholie a jejich expresivní interpretaci ve formě naší hudby sdílet dál.
Vonku máte celkom čerstvý materiál „Empyrean Fire“, ktorý určite odráža terajšiu formu, ale aj náladu kapely. Ako sa na novinku pozeráš teraz po vydaní? Pred vydaním sú určité očakávania a keď je všetko hotové, veci sa uložia, usadia, pohľad sa môže trochu zmeniť. Je všetko tak ako ste očakávali? Neprekvapilo ťa niečo v určitých ohľadoch spätne?
Nexus: Osobně já jsem ještě pod vlivem zážitků, které jsem prožíval během produkční a post-produkční fázi, takže nemůžu říct, že můj pohled na nás debut se za dobu po vydání nějak razantně změnil, resp. nemůžu říct, že se dokážu koukat s jistým nadhledem. Z hlediska skládání, produkce a zvuku jsem ještě pořád (naštěstí) spokojený a nenašel jsem nic závažného, co by mi nevyhovovalo. Čistě pro mě tohle je velice důležité, jelikož jako producent a perfekcionista pořád se musím v materiálu hrabat a neustále ho vylepšovat, což v našem případě bylo velice nežádoucí, jelikož jsem se musel v jednom bodě zastavit a uvědomit si, že další “zlepšování” bude spíše na škodu. Co se týče reakce veřejnosti a okolí, musím říci, že i mě i kluky příjemné překvapil pozitivní feedback jak od posluchačů tak i od recenzentů, a vlastně trochu arogantně podotknu, že jsme zatím ještě nezískali žádný negativní ohlas. Apogeem se podle mě stala recenze ve veleznámém časopise Metal Hammer UK, kde “Empyrean Fire” získalo ocenění 8/10, což si myslím je nejlepším projevem chvály za odvedenou práci (hlavně když si uvědomím, že na stejně straně časopisu byly recenze na takové mastodonty jako Abbath, Batushka a další). Hodně sil a času jsme dali do PR alba, ale teprve teď se ukazuje jak dlouhou cestu ještě před sebou máme, jelikož dneska udělat dobrý release (jak z hlediska hudby, tak i z hlediska produkce) je bohužel jenom pouhým začátkem.
Akým spôsobom ste komponovali materiál? Máte nejaký zabehnutý a overený spôsob, alebo sa skôr držíte cesty experimentovania a nových obzorov? Koniec koncov, žáner Post Black Metal vám otvára ďalšie brány...
Solipsist: Příprava na skládání samozřejmně spočívá v neustálém rozšiřování hudebních obzorů. Čím má člověk větší přehled, tím má větší pole inspirace. Psaní našich materiálů většinou vypadá tak, že nejdřív je nějaká představa o struktuře songu (Sem dám tenhle motiv, ale dám ho tam v určitém formátu, pak chci, aby se ten motiv vrátil tady spolu s tímhle, tady by měl budovat, tady by měla být pasáž s menší dynamikou, tady s větší…) S touto kostrou pak přijdu za naším druhým kytaristou a společně s ostatními té kostře dáme “maso” (Každého napadne nějaký riff, nebo pasáž, která funguje dobře s motivem v kostře, ať už se to týče bicích, basy, nebo kytar). Snažíme se vyhnout se lepení dobře znějících riffů za sebou, struktura je velmi důležitá. Na konci se to pak obalí do “kůže” čímž jsou myšleny vokály, ty jsme nechali zcela na našem zpěvákovi, což se ukázalo jako velmi dobrý krok. Vokalista píše i texty, které my pak čteme a zjišťujeme, že jsou v souladu s představou. To je hrubá workflow po technické stránce. Po umělecké stránce se snažíme využívat dobré vlastnosti post black metalu - nakombinování black metalu s dalším žánrem, který jde spolu s black metalem dobře ruku v ruce. Je výhoda, když se na první pohled druhý žánr nezdá být kompatibilní s black metalem, ale nakonec je. Již máme náčrtky dalších konceptů do budoucích aleb. Snažíme se si postavit svoje vlastní koleje, ne jet už v těch zajetých (pokud možno ne křečovitě).
Nexus: Z hlediska produkce jsem se snažil zachovat charisma, atmosféru a nespoutanost klasických black-metalových nahrávek, přitom podaných v moderním a dostupné znějícím formátu. Aranžmá se budovalo na layeringu partii kytar, které byly podporovaný rytmickou sekci. Celkové si rádi hrajeme s navrstvováním kytarových partii a harmonizaci, takže v některých songách máme až 6 kytarových partii, které hrají ve stejnou dobu. Nicméně, je důležité “nepřeplácat” aranžmá, aby se celkový produkt vstřebával přirozeně a nepůsobil na posluchače matouce. Mixování desky netrvalo moc dlouho hlavně kvůli tomu, že jsme dobře zapracovali nad aranžmá a hlavně během nahrávání, takže mix a master dodali nahrávce správný lesk a nezměnili konečný produkt k nepoznání, jak se to občas stává u jiných kapel. Rádi používáme hodně reverbu a delayu pro vytvoření atmosféry, spojujeme živé nástroje se syntezátory a samply a dokonce jsme vymysleli několik nových “know-how” jak v každé písničce zvlášť, tak i v přechodech mezi jednotlivými songy v rámci alba (např. si můžeme všimnout přechod mezi Camus a Discrepancy, dramatické zakončení Mania, nebo cinematické a znepokojující zakončení Alice Syndrome). Myslím si, že v debutové desce jsme se dobře předvedli a budeme se snažit co-nejvíc se zdokonalit ve všech aspektech v následujícím albu.
Prečo ste sa vlastne rozhodli pre Post Black Metal? Myslíš si, že by ste dokázali vytvoriť aj ortodoxný Black Metalový materiál? Je pre vás čistý Black Metal tak trochu obmedzujúci?
Solipsist: Určitě jsme schopni složit i ortodoxní black metal, je to dokonce v rámci pár songů chystáno na další album. Nechceme se nutně žánrově vymezovat, naše první album je nejblíže post black metalu, druhé třeba bude a třeba ne. Pocity, díky kterým skládáme naši hudbu se můžou transformovat, ale nemusí. Jedno je ale jisté, necítíme se dobře pod škatulkou a rádi provokujeme ortodoxní black metalisty neotřelými kombinacemi. Jediné co je tedy omezující, je fakt, že posluchač očekává, že další album bude to samé jako předchozí. Ortodoxní black metal se mi možná místy zdá již ohraný, nebo nevykazující nic nového, pak ale vždy najdu kapelu, která mi toto myšlení velmi rychle vyvrátí. Naposled to byla kapela Aoratos, nebo Akhlys. Taky mi to konstatně vyvrací americká scéna - Yellow Eyes, Krallice.
Odkiaľ zovšadiaľ čerpáte inšpiráciu pre tvorbu hudby? Pripadáš si v tomto viac ako Black Metalový hudobník čerpajúci hlavne z negatívnych sfér, alebo práve naopak, dokážeš čerpať zdroje aj z úplne iných kútov a energií?
Solipsist: Rozdělil bych to na dvě věci. Tu první věc jsem od malička nějakým způsobem vnímal, ale neuměl ji pojmenovat. Je to ten pocit, když zažiješ jakousi emoční úlevu skrze temné/zlé umění. Jako by to umění bylo katalyzátor pro uvolnění různých nepříjemných stresů. Později v dospělosti jsem zjistil, že se tomu říká katarze. Vnímám katarzi jako velkou součást svého života. Druhá věc z čeho čerpám inspiraci je něco jako introvertní prožitkářství atmosfér. Pustit si ve dvě v noci dobrý vinyl a sledovat z okna bouřku, vylézt na skálu s velkým výhledem na les a podobně. Je to taková ta schopnost na chvíli vypnout a ponořit se do atmosféry. Příroda v tom zjevně hraje velkou roli. Když nakombinuji tyto dvě “školy” inspirace, ven jde nejlíp právě post black metal - to “post” je představeno atmosférama a to “black” katarzí.
Silným odkazom vašej hudby, ako aj Black Metalu ako takého, je určite atmosféra. Ako sa s ňou pokúšate pracovať? Je to všetko len vo vašej hlave? Neskúšate ju nasávať napr. aj na rôznych zvláštnych miestach, pri silných situáciách, pri rôznych prírodných úkazoch, prírode samotnej?
Solipsist: Přesně tak, jak jsem již popisoval, tak místa, situace a příroda hrají velkou roli pro naši inspiraci. Nejdřív vstřebám atmosféru a pak se jí pomocí hudby snažím předat posluchačovi ve formě emocí. Ten fakt, že pocity jsou subjektivní a posluchač si tu atmosféru může emocionálně vyložit po svém, je další faktor, který přidává na zajímavosti finálního výsledku. Jsme ale pořád v metalu, takže mít po kapsách nějakou tu katarzi se rozhodně vyplatí.
Utsuro: Pro mě je příroda a jevy které se v ní odehrávají určitě jedním z největších a hlavních zdrojů inspirace. Vzhledem k tomu, že jsem v přírodě vyrůstal a mám k ní velký vztah, dokážu lehce nasávat atmosféru různých míst a dál s nimi pracovat ve formě hudby. Všechno je to o pouze o pozastavení myšlenek, splynutí s daným místem a o nasávání atmosféry, která pak pronikne hluboko do podvědomí a stává se ideálním základem pro komponování.
Vašu prvotinu ste pomenovali „Empyrean Fire“, čo súvisí so starým, hlavne gréckym kozmologickým konceptom o najvyššom mieste v nebesiach, ktoré je zaliate ohňom. Prečo tento názov?
Solipsist: Ano, bavíme se o nebi (často asociované s dobrem, světlem) které je zalité ohněm (často asociované s peklem, zlem, temnotou). Tento fakt nám přišel jako dobrý oxymoron a zároveň dobrá analogie na post black metal, kde post je to dobré, světlé, atmosferické a black metal je to pekelné, zlé a temné. Čili Empyrean Fire je analogie Post Black Metalu.
Vaše texty sú zosobnením filozofie, alebo vnímania sveta ako miesta, ktoré nemá príliš zmysel a vôbec, ľudstvo ako také podobne. Driemali tieto myšlienky v tebe už od rannej mladosti, alebo si k týmto myšlienkam dozrel časom spoznávaním sveta? Myslíš si, ak by sme neexistovali, ak by nič nejestvovalo, malo by to nejaký zmysel?
Solipsist: Lidé mají tu vlastnost, že shání smysl života. Někdo ho najde v náboženství, někdo v drogách, někdo v práci, někdo ho nenajde. Ti co ho nemohou nalézt, trpí existenciální krizí. Co jsme, než kostra obalená masem a kůží, surfující na šutru skrze nekonečno? Pro tyto lidi se snažíme my dělat hudbu, jakožto katalyzátor dočasného zbavení se těchto pocitů. Jestli posluchač najde tyto emoce v naší hudbě, pak nabyde pocitu, že v tom není sám a to může pomoci. Funguje to samozřejmně oboustranně a když mi někdo řekne, že se mu líbí naše album, dostává to z existenciální krize zase mě. A nebo možná taky ne, koneckonců tady teď možná dělám interview sám se sebou ;) Jinak si myslím, že existenciální krize mě poprvé trefila, když jsem šel ze školky do první třídy a říkal jsem si, že už nikdy nebudu svobodný člověk. Můj pohled není nutně, že život je utrpení. To je spíše křesťanská představa. Můj pohled je, že nemám žádný definitivní pohled (čili mám jen prázdnotu).
Podľa niektorých filozofií, ale aj náboženstiev (napr. Budhizmus), je prázdnota absolútnym základom pre všetko. No v zmysle Budhizmu by prázdnota nemala byť chápaná ako ničota, ale skôr neobmedzený potenciál pre čokoľvek čo sa môže zmeniť, objaviť, alebo zmiznúť. Ako termín prázdnoty chápeš z tvojho hľadiska, či hľadiska filozofie CHERNAA?
Solipsist: Pro mě je prázdnota ten nejprvotnější stav existence, než bylo něco, nejspíš bylo nic. Být v prázdnotě tedy představuje pro mě jednu z nejhlubších metafyzikálních pocitů, za hranice lidskosti a hmoty. Čili ten Budhismus by se mnou nebyl v rozporu, je to základ pro budoucí “něco”. Myslím si, že prázdnota je velice zajímavá věc, protože je tak trochu v základu v rozporu sama se sebou. Jak může “být” “nic”? “Nic” přece musí “nebýt” není to tak? Je to v rozporu, ale přesto ten koncept rozeznáme. Jakoby by to bořilo základní strukturu našeho chápání, stejně jako například černé díry. Je to takové obří “fuck you” do obličeje všem, kteří mají pocit, že naše “chápání” je bezchybné. Vše se dá zpochybnit. Ničím si nemůžeme být na 100% jisti. Kdo na 100% ví, že půjde do nebe nebo pekla, je blázen.
Aký význam prikladáš snom? Si človek, ktorý berie sny len ako prirodzenú súčasť ľudskej psychiky a ako prídu, tak odídu, alebo sa ich snažíš skúmať, analyzovať? Majú na teba sny a snenie, alebo svety iných stavov vedomia silný vplyv? Majú tieto stavy pre teba aj inšpiračný zdroj v rámci hudobného chápania?
Solipsist: Můj nejoblíbenější umělecký směr je surrealismus. Když jsem byl malý, měli jsme v bytě obrazy Dalího, kterého doteď velmi obdivuji. Mezi jiné taky Zdzislaw Beksinski nebo Giger. Sny jsou pro mě něco jako manifestace ideí, inspirací a světa, který nedává, ale dává smysl. Je to rozhodně něco co člověka vyvrhne ze všedního stereotypu a dodá žití umělečno. Sny jsou vpodstatě primordiální forma umění. Jsou metafyzikální a umělecké. Neumím si představit, že by něco takového nezajímalo člověka, který se zajímá o umění. Jde to ruku v ruce.
Utsuro: Snům jsem nikdy nevěnoval velkou pozornost, ale od doby kdy jsem objevil lucidní snění, jsem svůj postoj značně přehodnotil. Teď je beru jako nedílnou součást svého života. Jako druhý svět skrytý v naší hlavě, do kterého se přesunu po tom, co usnu. Svět, ve kterém neexistují žádné hranice a podobá se surrealistickému výletu, ve kterém je možné využít věcí, které v tom našem možné nejsou. A právě díky tomu se stávají velkým zdrojem inspirace nejenom v hudbě, ale i v životě. Stejné vnímám i změněné stavy vědomí vyvolané nejrůznějšími látkami.
Pri počúvaní vašej hudby sa až nechce veriť, že to všetko tvoríte s čistou a jasnou mysľou. Používate pri skladaní aj zmenené stavy vedomia ako napr. ľahšie drogy? Aký máš názor na používanie omamných látok v umení? Myslíš si, že skutočne môžu tieto stavy pomôcť otvoriť myseľ tam, kde by sa myseľ ťažko dostala pri stave bežnom?
Solipsist: (Budu mluvit sám za sebe, co se týká tohoto dotazu) Weed. Neřekl bych že pomáhá s uměleckou stránkou, ale rozhodně pomáhá se dostat do tranzu soustředění se. Jsem nervák a občas jsem roztěkaný. Tráva ve mě stimuluje hlubokou soustředěnost, můžu hodiny a hodiny psát hudbu. Opravdu jsem se nikdy nesetkal s ničím efektivnějším z tohoto pohledu.
Nexus: Ze své strany musím říct, že většinou skládám střízlivý, nicméně pro dokončení dvou songu jsem potřeboval něco extra a právě weed při dokončení jednoho songu a alkohol v případě druhého pomohly mentálně se odpojit a podívat se na nedokončené dílo z úplně jiného pohledu. Jestli ponechat omamné látky stranou, řekl bych, že aspoň. u mě, při skládání mnohem větší roli hraje můj emoční stav a právě silné výkyvy nálady mě pobouzí k tvorbě (což se dá svým způsobem vyložit jako “nejasná mysl”). Měl jsem zajímavou zkušenost během skládání lead kytar do songu “Alice Syndrome” a ”Pink Powder”. Základy písniček byly hotové a byla potřeba složit doprovodnou lead kytaru do prvních polovin obou songu. Nic mne nenapadalo a během neúspěšného procesu skládání jsem se pohádal s přítelkyni, se kterou jsem tehdy chodil. Hádka byla ošklivá a abych se po ní dokázal uklidnit, první, co mě napadlo, bylo vzít si kytaru a začít hrát. Za půl hodiny jsem měl hotovou lead partii pro ”Alice Syndrome” a můžete ji slyšet ve stejně podobě na nahrávce. Po několika dnech se situace zopakovala při skládání leadu do ”Pink Powder”, a tentokrát jsme se hádali po telefonu, takže ještě než jsem stihl položit, už jsem běžel pro kytaru a opět jsem dosáhl potřebného výsledků. Mezi skladateli existuje termín ”skladatelská friend zone”, což se dá vykládat jako očekávání náhodného zjevení múzy (hlavně ve spojení se silným emočním zážitkem) a tento pojem má spíše negativní význam. Zkušené hudebníci říkají, že skládat se musí za kterýchkoliv podmínek, musí se to trénovat, a právě tehdy skladatel dokáže dosáhnout nejlepšího výsledků, aniž by musel čekat na geniální nápad, který může nakonec nepřijít vůbec.
Utsuro: V začátečních fázích skládání používám špetky weedu, abych se dostal do toho prožitkovýho stavu, ve kterým se nejlíp pracuje s různýma atmosférama. Dále už všechno píšu s čistou hlavu, aby do sebe všechno hezky zapadalo, ale zachovalo si svůj původní nápad. Srovnatelně s weedem fungují i silné životní a emoční situace, které změní naše vnímání a z podvědomí uvolní jinak nepovšimnuté věci. A právě díky tomu jsem složil song "Omionus". A omamné látky a změněné stavy vědomí si s uměním rozumí poměrně dobře, pokud je člověk umí používat a ví co od nich čekat.
Vďaka za toto zaujímavé interview, prajem CHERNAA veľa kreatívnej inšpirácie, sily!
My také děkujeme za skvělý rozhovor! Kdyžtak rádi pozveme Vaše čtenáře na naší bandcamp stránku, kde nás můžou podpořit koupí našeho CD nebo merche: www.chernaa.bandcamp.com
https://chernaa.bandcamp.com/
Chernaa 15.9.2019 Mortuary
Zdravím. Na začiatok by som sa chcel spýtať na prozaickú vec. Čo znamená názov kapely a do akej miery korešponduje s koncepciou kapely? Z akého nárečia pochádza?
Utsuro: Slovo Chernaa nepochází z žádného známého nářečí. Je to čistě výplod našeho kolektivního vědomí v kapele. Snažili jsme se najít nebo vytvořit slovo, které bude už na první pohled dávat najevo kdo jsme a co asi děláme. Představte si, že se díváte přímo do černé prázdnoty vesmíru a postupně vše kolem jakoby přestalo existovat. Starosti běžného života se rozplývají v dálce, svět ztratil svůj řád a lidstvo stojí na pokraji choroby svého bytí. Mysl i tělo zaplňují hluboké pocity melancholie a bezmocnosti. Najednou je život bezvýznamný a v porovnání s vesmírem je naše existence zanedbatelná. Je to jako snažit se rozbít lidskou podobu a mysl a zkoumat povahu toho co se nachází za tím v nicotě. A přesně to je Chernaa. Jako kapela se snažíme zachytit tyhle pocity existencionální krize, deprese, melancholie a jejich expresivní interpretaci ve formě naší hudby sdílet dál.
Vonku máte celkom čerstvý materiál „Empyrean Fire“, ktorý určite odráža terajšiu formu, ale aj náladu kapely. Ako sa na novinku pozeráš teraz po vydaní? Pred vydaním sú určité očakávania a keď je všetko hotové, veci sa uložia, usadia, pohľad sa môže trochu zmeniť. Je všetko tak ako ste očakávali? Neprekvapilo ťa niečo v určitých ohľadoch spätne?
Nexus: Osobně já jsem ještě pod vlivem zážitků, které jsem prožíval během produkční a post-produkční fázi, takže nemůžu říct, že můj pohled na nás debut se za dobu po vydání nějak razantně změnil, resp. nemůžu říct, že se dokážu koukat s jistým nadhledem. Z hlediska skládání, produkce a zvuku jsem ještě pořád (naštěstí) spokojený a nenašel jsem nic závažného, co by mi nevyhovovalo. Čistě pro mě tohle je velice důležité, jelikož jako producent a perfekcionista pořád se musím v materiálu hrabat a neustále ho vylepšovat, což v našem případě bylo velice nežádoucí, jelikož jsem se musel v jednom bodě zastavit a uvědomit si, že další “zlepšování” bude spíše na škodu. Co se týče reakce veřejnosti a okolí, musím říci, že i mě i kluky příjemné překvapil pozitivní feedback jak od posluchačů tak i od recenzentů, a vlastně trochu arogantně podotknu, že jsme zatím ještě nezískali žádný negativní ohlas. Apogeem se podle mě stala recenze ve veleznámém časopise Metal Hammer UK, kde “Empyrean Fire” získalo ocenění 8/10, což si myslím je nejlepším projevem chvály za odvedenou práci (hlavně když si uvědomím, že na stejně straně časopisu byly recenze na takové mastodonty jako Abbath, Batushka a další). Hodně sil a času jsme dali do PR alba, ale teprve teď se ukazuje jak dlouhou cestu ještě před sebou máme, jelikož dneska udělat dobrý release (jak z hlediska hudby, tak i z hlediska produkce) je bohužel jenom pouhým začátkem.
Akým spôsobom ste komponovali materiál? Máte nejaký zabehnutý a overený spôsob, alebo sa skôr držíte cesty experimentovania a nových obzorov? Koniec koncov, žáner Post Black Metal vám otvára ďalšie brány...
Solipsist: Příprava na skládání samozřejmně spočívá v neustálém rozšiřování hudebních obzorů. Čím má člověk větší přehled, tím má větší pole inspirace. Psaní našich materiálů většinou vypadá tak, že nejdřív je nějaká představa o struktuře songu (Sem dám tenhle motiv, ale dám ho tam v určitém formátu, pak chci, aby se ten motiv vrátil tady spolu s tímhle, tady by měl budovat, tady by měla být pasáž s menší dynamikou, tady s větší…) S touto kostrou pak přijdu za naším druhým kytaristou a společně s ostatními té kostře dáme “maso” (Každého napadne nějaký riff, nebo pasáž, která funguje dobře s motivem v kostře, ať už se to týče bicích, basy, nebo kytar). Snažíme se vyhnout se lepení dobře znějících riffů za sebou, struktura je velmi důležitá. Na konci se to pak obalí do “kůže” čímž jsou myšleny vokály, ty jsme nechali zcela na našem zpěvákovi, což se ukázalo jako velmi dobrý krok. Vokalista píše i texty, které my pak čteme a zjišťujeme, že jsou v souladu s představou. To je hrubá workflow po technické stránce. Po umělecké stránce se snažíme využívat dobré vlastnosti post black metalu - nakombinování black metalu s dalším žánrem, který jde spolu s black metalem dobře ruku v ruce. Je výhoda, když se na první pohled druhý žánr nezdá být kompatibilní s black metalem, ale nakonec je. Již máme náčrtky dalších konceptů do budoucích aleb. Snažíme se si postavit svoje vlastní koleje, ne jet už v těch zajetých (pokud možno ne křečovitě).
Nexus: Z hlediska produkce jsem se snažil zachovat charisma, atmosféru a nespoutanost klasických black-metalových nahrávek, přitom podaných v moderním a dostupné znějícím formátu. Aranžmá se budovalo na layeringu partii kytar, které byly podporovaný rytmickou sekci. Celkové si rádi hrajeme s navrstvováním kytarových partii a harmonizaci, takže v některých songách máme až 6 kytarových partii, které hrají ve stejnou dobu. Nicméně, je důležité “nepřeplácat” aranžmá, aby se celkový produkt vstřebával přirozeně a nepůsobil na posluchače matouce. Mixování desky netrvalo moc dlouho hlavně kvůli tomu, že jsme dobře zapracovali nad aranžmá a hlavně během nahrávání, takže mix a master dodali nahrávce správný lesk a nezměnili konečný produkt k nepoznání, jak se to občas stává u jiných kapel. Rádi používáme hodně reverbu a delayu pro vytvoření atmosféry, spojujeme živé nástroje se syntezátory a samply a dokonce jsme vymysleli několik nových “know-how” jak v každé písničce zvlášť, tak i v přechodech mezi jednotlivými songy v rámci alba (např. si můžeme všimnout přechod mezi Camus a Discrepancy, dramatické zakončení Mania, nebo cinematické a znepokojující zakončení Alice Syndrome). Myslím si, že v debutové desce jsme se dobře předvedli a budeme se snažit co-nejvíc se zdokonalit ve všech aspektech v následujícím albu.
Prečo ste sa vlastne rozhodli pre Post Black Metal? Myslíš si, že by ste dokázali vytvoriť aj ortodoxný Black Metalový materiál? Je pre vás čistý Black Metal tak trochu obmedzujúci?
Solipsist: Určitě jsme schopni složit i ortodoxní black metal, je to dokonce v rámci pár songů chystáno na další album. Nechceme se nutně žánrově vymezovat, naše první album je nejblíže post black metalu, druhé třeba bude a třeba ne. Pocity, díky kterým skládáme naši hudbu se můžou transformovat, ale nemusí. Jedno je ale jisté, necítíme se dobře pod škatulkou a rádi provokujeme ortodoxní black metalisty neotřelými kombinacemi. Jediné co je tedy omezující, je fakt, že posluchač očekává, že další album bude to samé jako předchozí. Ortodoxní black metal se mi možná místy zdá již ohraný, nebo nevykazující nic nového, pak ale vždy najdu kapelu, která mi toto myšlení velmi rychle vyvrátí. Naposled to byla kapela Aoratos, nebo Akhlys. Taky mi to konstatně vyvrací americká scéna - Yellow Eyes, Krallice.
Odkiaľ zovšadiaľ čerpáte inšpiráciu pre tvorbu hudby? Pripadáš si v tomto viac ako Black Metalový hudobník čerpajúci hlavne z negatívnych sfér, alebo práve naopak, dokážeš čerpať zdroje aj z úplne iných kútov a energií?
Solipsist: Rozdělil bych to na dvě věci. Tu první věc jsem od malička nějakým způsobem vnímal, ale neuměl ji pojmenovat. Je to ten pocit, když zažiješ jakousi emoční úlevu skrze temné/zlé umění. Jako by to umění bylo katalyzátor pro uvolnění různých nepříjemných stresů. Později v dospělosti jsem zjistil, že se tomu říká katarze. Vnímám katarzi jako velkou součást svého života. Druhá věc z čeho čerpám inspiraci je něco jako introvertní prožitkářství atmosfér. Pustit si ve dvě v noci dobrý vinyl a sledovat z okna bouřku, vylézt na skálu s velkým výhledem na les a podobně. Je to taková ta schopnost na chvíli vypnout a ponořit se do atmosféry. Příroda v tom zjevně hraje velkou roli. Když nakombinuji tyto dvě “školy” inspirace, ven jde nejlíp právě post black metal - to “post” je představeno atmosférama a to “black” katarzí.
Silným odkazom vašej hudby, ako aj Black Metalu ako takého, je určite atmosféra. Ako sa s ňou pokúšate pracovať? Je to všetko len vo vašej hlave? Neskúšate ju nasávať napr. aj na rôznych zvláštnych miestach, pri silných situáciách, pri rôznych prírodných úkazoch, prírode samotnej?
Solipsist: Přesně tak, jak jsem již popisoval, tak místa, situace a příroda hrají velkou roli pro naši inspiraci. Nejdřív vstřebám atmosféru a pak se jí pomocí hudby snažím předat posluchačovi ve formě emocí. Ten fakt, že pocity jsou subjektivní a posluchač si tu atmosféru může emocionálně vyložit po svém, je další faktor, který přidává na zajímavosti finálního výsledku. Jsme ale pořád v metalu, takže mít po kapsách nějakou tu katarzi se rozhodně vyplatí.
Utsuro: Pro mě je příroda a jevy které se v ní odehrávají určitě jedním z největších a hlavních zdrojů inspirace. Vzhledem k tomu, že jsem v přírodě vyrůstal a mám k ní velký vztah, dokážu lehce nasávat atmosféru různých míst a dál s nimi pracovat ve formě hudby. Všechno je to o pouze o pozastavení myšlenek, splynutí s daným místem a o nasávání atmosféry, která pak pronikne hluboko do podvědomí a stává se ideálním základem pro komponování.
Vašu prvotinu ste pomenovali „Empyrean Fire“, čo súvisí so starým, hlavne gréckym kozmologickým konceptom o najvyššom mieste v nebesiach, ktoré je zaliate ohňom. Prečo tento názov?
Solipsist: Ano, bavíme se o nebi (často asociované s dobrem, světlem) které je zalité ohněm (často asociované s peklem, zlem, temnotou). Tento fakt nám přišel jako dobrý oxymoron a zároveň dobrá analogie na post black metal, kde post je to dobré, světlé, atmosferické a black metal je to pekelné, zlé a temné. Čili Empyrean Fire je analogie Post Black Metalu.
Vaše texty sú zosobnením filozofie, alebo vnímania sveta ako miesta, ktoré nemá príliš zmysel a vôbec, ľudstvo ako také podobne. Driemali tieto myšlienky v tebe už od rannej mladosti, alebo si k týmto myšlienkam dozrel časom spoznávaním sveta? Myslíš si, ak by sme neexistovali, ak by nič nejestvovalo, malo by to nejaký zmysel?
Solipsist: Lidé mají tu vlastnost, že shání smysl života. Někdo ho najde v náboženství, někdo v drogách, někdo v práci, někdo ho nenajde. Ti co ho nemohou nalézt, trpí existenciální krizí. Co jsme, než kostra obalená masem a kůží, surfující na šutru skrze nekonečno? Pro tyto lidi se snažíme my dělat hudbu, jakožto katalyzátor dočasného zbavení se těchto pocitů. Jestli posluchač najde tyto emoce v naší hudbě, pak nabyde pocitu, že v tom není sám a to může pomoci. Funguje to samozřejmně oboustranně a když mi někdo řekne, že se mu líbí naše album, dostává to z existenciální krize zase mě. A nebo možná taky ne, koneckonců tady teď možná dělám interview sám se sebou ;) Jinak si myslím, že existenciální krize mě poprvé trefila, když jsem šel ze školky do první třídy a říkal jsem si, že už nikdy nebudu svobodný člověk. Můj pohled není nutně, že život je utrpení. To je spíše křesťanská představa. Můj pohled je, že nemám žádný definitivní pohled (čili mám jen prázdnotu).
Podľa niektorých filozofií, ale aj náboženstiev (napr. Budhizmus), je prázdnota absolútnym základom pre všetko. No v zmysle Budhizmu by prázdnota nemala byť chápaná ako ničota, ale skôr neobmedzený potenciál pre čokoľvek čo sa môže zmeniť, objaviť, alebo zmiznúť. Ako termín prázdnoty chápeš z tvojho hľadiska, či hľadiska filozofie CHERNAA?
Solipsist: Pro mě je prázdnota ten nejprvotnější stav existence, než bylo něco, nejspíš bylo nic. Být v prázdnotě tedy představuje pro mě jednu z nejhlubších metafyzikálních pocitů, za hranice lidskosti a hmoty. Čili ten Budhismus by se mnou nebyl v rozporu, je to základ pro budoucí “něco”. Myslím si, že prázdnota je velice zajímavá věc, protože je tak trochu v základu v rozporu sama se sebou. Jak může “být” “nic”? “Nic” přece musí “nebýt” není to tak? Je to v rozporu, ale přesto ten koncept rozeznáme. Jakoby by to bořilo základní strukturu našeho chápání, stejně jako například černé díry. Je to takové obří “fuck you” do obličeje všem, kteří mají pocit, že naše “chápání” je bezchybné. Vše se dá zpochybnit. Ničím si nemůžeme být na 100% jisti. Kdo na 100% ví, že půjde do nebe nebo pekla, je blázen.
Aký význam prikladáš snom? Si človek, ktorý berie sny len ako prirodzenú súčasť ľudskej psychiky a ako prídu, tak odídu, alebo sa ich snažíš skúmať, analyzovať? Majú na teba sny a snenie, alebo svety iných stavov vedomia silný vplyv? Majú tieto stavy pre teba aj inšpiračný zdroj v rámci hudobného chápania?
Solipsist: Můj nejoblíbenější umělecký směr je surrealismus. Když jsem byl malý, měli jsme v bytě obrazy Dalího, kterého doteď velmi obdivuji. Mezi jiné taky Zdzislaw Beksinski nebo Giger. Sny jsou pro mě něco jako manifestace ideí, inspirací a světa, který nedává, ale dává smysl. Je to rozhodně něco co člověka vyvrhne ze všedního stereotypu a dodá žití umělečno. Sny jsou vpodstatě primordiální forma umění. Jsou metafyzikální a umělecké. Neumím si představit, že by něco takového nezajímalo člověka, který se zajímá o umění. Jde to ruku v ruce.
Utsuro: Snům jsem nikdy nevěnoval velkou pozornost, ale od doby kdy jsem objevil lucidní snění, jsem svůj postoj značně přehodnotil. Teď je beru jako nedílnou součást svého života. Jako druhý svět skrytý v naší hlavě, do kterého se přesunu po tom, co usnu. Svět, ve kterém neexistují žádné hranice a podobá se surrealistickému výletu, ve kterém je možné využít věcí, které v tom našem možné nejsou. A právě díky tomu se stávají velkým zdrojem inspirace nejenom v hudbě, ale i v životě. Stejné vnímám i změněné stavy vědomí vyvolané nejrůznějšími látkami.
Pri počúvaní vašej hudby sa až nechce veriť, že to všetko tvoríte s čistou a jasnou mysľou. Používate pri skladaní aj zmenené stavy vedomia ako napr. ľahšie drogy? Aký máš názor na používanie omamných látok v umení? Myslíš si, že skutočne môžu tieto stavy pomôcť otvoriť myseľ tam, kde by sa myseľ ťažko dostala pri stave bežnom?
Solipsist: (Budu mluvit sám za sebe, co se týká tohoto dotazu) Weed. Neřekl bych že pomáhá s uměleckou stránkou, ale rozhodně pomáhá se dostat do tranzu soustředění se. Jsem nervák a občas jsem roztěkaný. Tráva ve mě stimuluje hlubokou soustředěnost, můžu hodiny a hodiny psát hudbu. Opravdu jsem se nikdy nesetkal s ničím efektivnějším z tohoto pohledu.
Nexus: Ze své strany musím říct, že většinou skládám střízlivý, nicméně pro dokončení dvou songu jsem potřeboval něco extra a právě weed při dokončení jednoho songu a alkohol v případě druhého pomohly mentálně se odpojit a podívat se na nedokončené dílo z úplně jiného pohledu. Jestli ponechat omamné látky stranou, řekl bych, že aspoň. u mě, při skládání mnohem větší roli hraje můj emoční stav a právě silné výkyvy nálady mě pobouzí k tvorbě (což se dá svým způsobem vyložit jako “nejasná mysl”). Měl jsem zajímavou zkušenost během skládání lead kytar do songu “Alice Syndrome” a ”Pink Powder”. Základy písniček byly hotové a byla potřeba složit doprovodnou lead kytaru do prvních polovin obou songu. Nic mne nenapadalo a během neúspěšného procesu skládání jsem se pohádal s přítelkyni, se kterou jsem tehdy chodil. Hádka byla ošklivá a abych se po ní dokázal uklidnit, první, co mě napadlo, bylo vzít si kytaru a začít hrát. Za půl hodiny jsem měl hotovou lead partii pro ”Alice Syndrome” a můžete ji slyšet ve stejně podobě na nahrávce. Po několika dnech se situace zopakovala při skládání leadu do ”Pink Powder”, a tentokrát jsme se hádali po telefonu, takže ještě než jsem stihl položit, už jsem běžel pro kytaru a opět jsem dosáhl potřebného výsledků. Mezi skladateli existuje termín ”skladatelská friend zone”, což se dá vykládat jako očekávání náhodného zjevení múzy (hlavně ve spojení se silným emočním zážitkem) a tento pojem má spíše negativní význam. Zkušené hudebníci říkají, že skládat se musí za kterýchkoliv podmínek, musí se to trénovat, a právě tehdy skladatel dokáže dosáhnout nejlepšího výsledků, aniž by musel čekat na geniální nápad, který může nakonec nepřijít vůbec.
Utsuro: V začátečních fázích skládání používám špetky weedu, abych se dostal do toho prožitkovýho stavu, ve kterým se nejlíp pracuje s různýma atmosférama. Dále už všechno píšu s čistou hlavu, aby do sebe všechno hezky zapadalo, ale zachovalo si svůj původní nápad. Srovnatelně s weedem fungují i silné životní a emoční situace, které změní naše vnímání a z podvědomí uvolní jinak nepovšimnuté věci. A právě díky tomu jsem složil song "Omionus". A omamné látky a změněné stavy vědomí si s uměním rozumí poměrně dobře, pokud je člověk umí používat a ví co od nich čekat.
Vďaka za toto zaujímavé interview, prajem CHERNAA veľa kreatívnej inšpirácie, sily!
My také děkujeme za skvělý rozhovor! Kdyžtak rádi pozveme Vaše čtenáře na naší bandcamp stránku, kde nás můžou podpořit koupí našeho CD nebo merche: www.chernaa.bandcamp.com
https://chernaa.bandcamp.com/
Chernaa 15.9.2019 Mortuary
interview
Nebeský plameň
