[home] [interviews] [reviews] [news] [stories] [about us] [beyond the veil] [contact]
 
 
Mé vzpomínky jsou velmi zmatené. Je dokonce značně pochybné, kde vůbec začínají; někdy totiž cítím, že se za mnou táhnou úděsné vidiny let, kdežto jindy se zdá, jako by přítomný okamžik byl osamělým bodem v šedém beztvarém nekonečnu. Nejsem si ani jist, jak sděluji toto poselství. Vím sice, že mluvím, mám však neurčitý dojem, že bude zapotřebí nějakého zvláštního a snad strašného zprostředkování, aby se to, co říkám, doneslo tam, kde chci být slyšen. I má totožnost je zakalená a matoucí. Zdá se, že jsem utrpěl velký otřes - snad nějakým naprosto obludným vybujením svých cyklů jedinečné, neuvěřitelné zkušenosti.

Tyto cykly zkušenosti samozřejmě všechny pramení z té červotočivé knihy. Vzpomínám si, kdy jsem ji nalezl - v mdle osvětleném domě u černé olejnaté řeky, kde se stále převalují mlhy. Byl to dům starý a police až do stropu plné zteřelých foliantů se táhly do nekonečna vnitřními místnostmi a přístěn­ky bez oken. Navíc tam byly beztvaré hromady knih na podla­ze a v hrubých bednách. Právě v jedné takové hromadě jsem našel tu věc. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se jmenovala, protože začátek chyběl; otevřela se mi však u konce a ukázala mi něco, z čeho se mi zatočila hlava.

Byl tam uveden jakýsi postup, co říci a co udělat, v němž jsem rozeznal cosi černého a zakázaného; cosi, o čem jsem již četl v nesmělých odstavcích, v nichž se mísil hnus a okouzle­ní, sepsaných oněmi zvláštními starodávnými zkoumateli střežených vesmírných tajů, jejichž rozpadající se rukopisy jsem se vzrušením hltal. Byl to klíč - vodítko - k jistým branám a průchodům, o nichž snili a šeptali mystikové od chvíle, kdy bylo naše plémě mladé, a jež vedou k svobodám a objevům za hranicemi tří rozměrů a říší života a hmoty, které známe. Již po staletí si nikdo nevzpomněl na jeho důleži­tou podstatu, ani nevěděl, kde jej hledat, ale tato kniha byla opravdu velmi stará. Tyto zlověstné latinské výroky netiskl žádný lis, ale psala je strašlivě starobylými unciálami ruka nějakého pološíleného mnicha.

Vzpomínám si, jak se stařec uškliboval a hihňal a rukou dělal podivná znamení, když jsem si knihu konečně odnášel. Nedal si za ni zaplatit, a dlouho mi trvalo, než jsem uhodl proč. Jak jsem spěchal domů těmi úzkými, křivolakými mlhavými uličkami u vody, měl jsem děsivý dojem, že mě pokradmu sledují měkce ťapkající nohy. Staleté rozpadající se domy po obou stranách se zdály ožívat čerstvou a chorobnou zlovůlí - jako kdyby se zprudka otevřel nějaký doposud ucpa­ný průchod zlého vědění. Cítil jsem, že se ty zdi a vyduté štíty z plesnivých cihel a houbovité omítky a dřeva - s pomrkávají­cími okny složenými z drobných tabulek, jež se podobala očím - stěží brání, aby nepostoupily vpřed a nerozdrtily mě... a to jsem přečetl pouhý zlomeček té zlé runy, než jsem knihu zavřel a odnesl.

Vzpomínám si, jak jsem knihu konečně přečetl - pobledlý a zamčený v podkrovní místnosti, kterou jsem dávno zasvětil podivnému bádání. Velký dům byl naprosto tichý, neboť jsem tam vystoupal až po půlnoci. Myslím, že jsem měl tenkrát rodinu - ačkoli podrobnosti jsou velmi nejasné - a vím, že tam bylo mnoho služebnictva. Nemohu říci, kterého roku to bylo; od té doby jsem totiž poznal mnoho věků a rozměrů a všechny mé pojmy času se rozplynuly a přetavily. Četl jsem ve světle svící - vzpomínám si na neustálé kapání vosku - a co chvíli se z dalekých zvonic ozývalo klinkání. Zdálo se, že to odbíjení sleduji se zvláštní úporností, jako bych se bál, že v něm uslyším nějakou velmi vzdálenou rušivou notu.

Pak se ozvalo první škrábání a sahání na vikýř, který vyhlížel vysoko nad ostatními střechami města. Stalo se to, když jsem nahlas drmolil devátý verš toho pradávného zpěvu, a třásl jsem se; neboť jsem věděl, co to znamená. Neboť ten, kdo projde branami, vždy získá stín a už nikdy nemůže být sám. Vyvolal jsem jej - a kniha opravdu byla vším, co jsem tušil. Tu noc jsem prošel branou do víru zakřiveného času a vidění, a když mě v podkroví zastihlo jitro, viděl jsem ve stěnách, policích a nábytku to, co jsem neviděl nikdy předtím.

Už nikdy jsem nemohl vidět svět tak, jak jsem jej znával. Do přítomného výjevu bylo vždy přimíšeno trochu minulosti a trochu budoucnosti a každý kdysi důvěrně známý předmět vyvstával cize v nové perspektivě, kterou mi dalo mé rozšířené vidění. Od té doby jsem kráčel fantastickým snem neznámých a zpola známých tvarů a po projití každou další branou jsem stále méně zřetelně rozeznával věci z úzké sféry, jíž jsem byl tak dlouho spoután. Nikdo jiný neviděl to, co jsem viděl okolo sebe já, a stal jsem se dvojnásob mlčenlivým, aby mě neměli za šílence. Psi se mě báli, neboť cítili po mém boku stín, který mě nikdy neopouštěl. Četl jsem však stále dál - v ukrytých zapomenutých knihách a svitcích, k nimž mě vedlo mé nové vidění - a prodíral jsem se novými branami prostoru, bytí a vzorců života k jádru neznámého vesmíru.

Vzpomínám si na noc, kdy jsem udělal na podlaze pět soustředných ohnivých kruhů, postavil se do nejvnitřnějšího a prozpěvoval tu obludnou litanii, kterou přinesl posel z Tar­taru. Stěny roztály a černý vítr mě hnal propastmi bezbřehé šedi s hroty neznámých hor míle pode mnou. Po chvíli nastala čirá tma a potom světlo myriád hvězd, tvořících neznámá, cizí souhvězdí. Konečně jsem zahlédl hluboko pod sebou zeleně osvětlenou pláň a rozeznal na ní křivolaké věže města postave­ného způsobem, o jakém jsem nikdy nevěděl, nečetl ani nesnil. A jak jsem se snášel blíž k onomu městu, spatřil jsem na volném prostranství velikou kamennou čtyřhrannou budovu a pocítil jsem, jak mě svírá ohavný strach. Křičel jsem, zmítal se, a po chvíli prázdnoty jsem byl opět ve svém podkroví a ležel roztažen přes pět světélkujících kruhů na podlaze. Puto­vání té noci nebylo o nic podivnější než mnohá předešlá noční putování; bylo v něm však více hrůzy, protože jsem věděl, že jsem byl blíže oněm vnějším hlubinám a světům než kdy předtím. Od té chvíle jsem byl ve svém zaříkávání opatrnější, neboť jsem si rozhodně nepřál být odříznut od svého těla a od Země v neznámých propastech, odkud bych se nikdy nemohl vrátit...

(asi 1934)
Kniha
(The Book)
H.P. Lovecraft