Hrozný závěr, který se postupně vnucoval mé zmatené a neochotné mysli, se nyní stal strašnou jistotou. Byl jsem ztracen, úplně, beznadějně ztracen v obrovitém bludišti Mamutí jeskyně. Ať jsem se obrátil kamkoli, v žádném směru nemohl můj namáhaný zrak zachytit žádný předmět, který by mi mohl posloužit jako orientační bod a navést mě na cestu ven. Můj rozum již nemohl chovat sebemenší pochybnost, že nikdy víc nespatřím požehnané denní světlo ani se nezadívám na milé vršky a údolí krásného světa venku. Naděje odešla. Díky svému filozofickému školení jsem však s nemalým uspokojením sledoval své nevzrušené chování; ačkoli jsem totiž často četl o divoké pomatenosti, jíž propadaly oběti podobné situace, nic takového jsem nezakoušel, ale jakmile jsem si jasně uvědomil, že jsem ztratil orientaci, zůstal jsem klidně stát.
Ba ani myšlenka, že jsem se nejspíš zatoulal za nejzazší hranice běžného pátrání, mě ani na okamžik nezbavila sebevlády. Musím-li zemřít, uvažoval jsem, potom je tato strašlivá, a přece velkolepá podzemní dutina stejně vítaným místem posledního odpočinku, jako jakákoliv jiná hrobka. Ta myšlenka s sebou nesla spíš uklidnění než zoufalství.
Mým konečným osudem bude smrt hladem, tím jsem si byl jist. Věděl jsem, že někteří v takových podmínkách zešíleli, ale já cítil, že mě takový konec nečeká. Mé neštěstí bylo důsledkem jedině mé vlastní chyby, protože jsem se bez vědomí průvodce oddělil od skupiny návštěvníků, a když jsem déle než hodinu bloudil chodbami nezpřístupněno části jeskyně, shledal jsem, že nejsem schopen se vrátit spletitými zákruty, jimiž jsem se ubíral poté, co jsem opustil své společníky.
Má baterka již dohasínala; brzy mě zahalí naprostá a takřka hmatatelná čerň útrob země. Jak jsem stál v slábnoucím, nejistém světle, šlo mi hlavou, jak asi vlastně skončím. Vzpomínal jsem na vyprávění o kolonii souchotinářů, o níž jsem slyšel, že se v této obrovité jeskyni usídlila, aby nalezla zdraví v údajně blahodárném vzduchu podzemního světa s jeho stálou, neměnnou teplotou, čistým vzduchem a pokojným tichem, a místo toho nalezla smrt v podivné a hrůzné podobě. Viděl jsem smutné pozůstatky jejich chatrných chýší, když jsme je s výpravou míjeli, a napadlo mě, jaký nepřirozený vliv by asi dlouhý pobyt v této nezměrné a tiché podzemní dutině měl na někoho tak zdravého a silného, jako jsem já. Teď tedy, řekl jsem si drsně, mám příležitost ověřit si to, pokud mě ovšem nedostatek jídla nezbaví života příliš rychle.
Když se poslední paprsky mé baterky propadly do tmy, rozhodl jsem se vyzkoušet všechny možnosti, všechny prostředky, jak se odtud dostat, a tak jsem se vzchopil a z plných plic jsem vyrazil několik hlasitých výkřiků v marné naději, že svým halasením upoutám pozornost průvodce. Přesto, když jsem volal, v srdci jsem pokládal své výkřiky za marné a myslil, že můj hlas, zveličelý a odrážený nespočetnými stěnami černého bludiště okolo mne, nepadá do ničích jiných uší kromě mých vlastních.
Náhle jsem však sebou trhl. Mou pozornost upoutalo cosi, co znělo jako tiché kroky, blížící se po skalnaté počvě jeskyně.
Budu vysvobozen tak záhy? Byly snad všechny mé hrůzné obavy zbytečné a průvodce, který si všiml mé nevysvětlitelné nepřítomnosti ve skupině, sledoval mou dráhu a vyhledal mě v tomto vápencovém bludišti? Zatímco mi v mysli tanuly tyto radostné otázky, chystal jsem se znovu zakřičet, abych byl objeven o to dříve, ale tu se má radost v mžiku změnila v hrůzu: můj odjakživa bystrý sluch, nyní ještě ve větším stupni zostřený naprostým tichem jeskyně, totiž předal mému strnulému vědomí nečekaný a děsivý poznatek, že se tyto kroky nepodobají krokům žádného smrtelného člověka. V nezemském tichu této hlubinné končiny by průvodcovy boty zněly jako sled ostrých, rázných zvuků. Tyto kroky však byly měkké a kradmé jako tlapy kočkovité šelmy. Navíc, když jsem bedlivě naslouchal, zdálo se mi, že slyším došlapování čtyř a ne dvou nohou.
Byl jsem nyní přesvědčen, že jsem svým křikem vyrušil a upozornil na sebe nějakou šelmu, snad pumu, která se náhodou zatoulala do jeskyně. Snad pro mě Všemohoucí vyvolil rychlejší a milosrdnější smrt než smrt hladem, pomyslel jsem si; přesto se v mých prsou pohnul pud sebezáchovy, který nikdy zcela nespí, a třebaže mě únik před přicházejícím nebezpečím mohl leda ušetřit pro drsnější a vleklejší konec, rozhodl jsem se, že prodám svůj život co nejdráže. Zdá se to možná zvláštní, ale vůbec mě nenapadlo, že by návštěvník mohl mít jiné než nepřátelské úmysly. Velice jsem se tedy ztišil a doufal jsem, že neznámé zvíře jako já ztratí směr, když nic neuslyší, a mine mě. Tato naděje se však ukázala lichá, neboť podivné kroky se vytrvale blížily, tvor zřejmě zachytil můj pach, který v ovzduší prostém rušivých vlivů bylo nepochybně možno sledovat na velkou dálku.
Viděl jsem tedy, že se musím ozbrojit na obranu před strašidelným neviditelným útokem, a hmatal jsem kolem sebe po co největších úlomcích kamene, které byly kolem roztroušené po počvě jeskyně. Vzal jsem do každé ruky jeden pro okamžitou potřebu a rezignovaně jsem čekal na nevyhnutelný závěr. Ohavné ťapkání se zatím blížilo. Tvor se rozhodně choval neobyčejně zvláštně. Většinu času se zdálo, že jde o čtyrnožce, který kráčí s pozoruhodným nedostatkem souhry pohybu zadních a předních nohou, ale v krátkých a řídkých chvílích mi připadalo, že se pohybu účastní jen dvě nohy. Zajímalo mě, jaký druh zvířete se to přede mnou objeví, říkal jsem si: musí to být nějaké nešťastné zvíře, které zaplatilo za zvědavost, s níž zkoumalo některý vchod do strašné jeskyně, doživotním uvězněním v jejích nekonečných zákoutích. Nepochybně se živí slepými jeskynními rybami, netopýry a krysami, a také obyčejnými rybami, které se sem dostávají každým pramínkem Green River, jež má jakési tajuplné spojení s vodami jeskyně. Své strašné očekávání jsem si krátil groteskními dohady, jaké proměny tělesné stavby mohl zvířeti přivodit jeskynní život, a připomínal jsem si strašný vzhled připisovaný místní tradicí souchotinářům, kteří pomřeli po dlouhém pobytu v jeskyni. Pak jsem sebou trhl, když jsem si uvědomil, že i kdybych svého protivníka skolil, nikdy nespatřím jeho podobu, protože má baterka dávno zhasla a neměl jsem s sebou ani zápalku. Napětí doléhající na můj mozek bylo strašné. Má rozrušená fantazie vyčarovávala ohavné a strašné mátohy ze strašidelné tmy, jež mě obklopovala, a které jakoby se tiskly k mému tělu. Strašlivé kroky šly blíž a blíž. Zdálo se mi, že ze sebe musím vydat pronikavý výkřik; i kdybych však byl tak nerozumný, abych to udělal, nejspíše by mě neposlechl hlas. Byl jsem zkamenělý, přikovaný na místo. Pochyboval jsem, že mi pravá ruka dovolí mrštit svou zbraní po blížícím se tvorovi, až nastane kritická chvíle. Vytrvalé ťap, ťap teď bylo blízko, teď velmi blízko. Slyšel jsem namáhavý dech živočicha a i ve své strnulosti jsem si uvědomil, že musel přijít ze značné vzdálenosti a je úměrně tomu unaven. Náhle se kouzlo zlomilo. Má pravice, vedená vždy spolehlivým sluchem, vší silou mrštila ostrohranný kus vápence, který svírala, směrem k místu ve tmě, odkud se ozýval dech a krůčky. Úžasné je, že téměř zasáhla cíl, protože jsem slyšel, jak tvor odskočil a dopadl o kus dál. Tam zřejmě zůstal stát.
Znovu jsem zamířil a vrhl druhý kámen. Tentokrát velmi účinně, neboť jsem s návalem radosti uslyšel, jak tvor padá. Znělo to, jako když se úplně zhroutil a zřejmě zůstal ležet nehnutě. Téměř překonán velikou úlevou, jež mě zaplavila, jsem se zapotácel a opřel o stěnu. Dech pokračoval těžkými, trhanými vdechy a výdechy, takže jsem si uvědomil, že jsem tvora jen zranil. A nyní mě přešla všechna touha to cosi prozkoumat. Konečně mi do mozku proniklo cosi příbuzného neopodstatněnému, pověrčivému strachu, a nešel jsem k tělu ani jsem na ně dál neházel kameny, abych je dobil. Místo toho jsem se ze všech sil rozběhl směrem, který jsem ve svém pomatení pokládal za nejbližší tomu, jímž jsem přišel. Náhle jsem zaslechl zvuk, vlastně pravidelný sled zvuků. V příštím okamžiku se proměnily v ostrý, kovový klapot. Tentokrát nebylo pochyb. Byl to průvodce. A tu jsem volal, křičel, vřískal, ba ječel radostí, když jsem na klenutých obloucích nahoře zahlédl slabou a mihotavou záři, v níž jsem poznal odlesk blížící se svítilny. Rozběhl jsem se světlu vstříc, a než jsem úplně pochopil, co se stalo, ležel jsem na zemi průvodci u nohou, objímal jsem mu boty a přes svou hrdou zdrženlivost jsem blábolil krajně nesmyslným a idiotským způsobem, sypal ze sebe svůj strašný příběh a přitom zahrnoval svého posluchače ujišťováním o své vděčnosti. Posléze jsem se probral k přibližně normálnímu vědomí. Průvodce postřehl mou nepřítomnost, když výprava došla ke vchodu jeskyně, a dík vlastnímu intuitivnímu smyslu pro směr důkladně propátral odbočky hned za místem, kde se mnou mluvil naposled, až mě asi po čtyřhodinovém pátrání nalezl.
Než mi to vyložil, osmělila mě jeho svítilna a jeho společnost tak, že jsem začal přemítat o podivném zvířeti, které jsem poranil jen kousek odtud ve tmě, a navrhl jsem, abychom s pomocí baterky zjistili, jaký tvor se stal mou obětí. Vydal jsem se tudíž zpátky ve svých stopách – tentokrát s odvahou zrozenou ze společenství – na místo svého strašného zážitku. Brzy jsme zahlédli na podlaze bílý předmět, předmět bělejší než lesknoucí se vápenec. Opatrně jsme přistoupili a oba zároveň vyjekli úžasem, protože ze všech nepřirozených příšer, které kdy kdo z nás viděl, byla tato daleko nejpodivnější. Zdálo se, že to je antropoidní opice velkých rozměrů, snad uprchlá z nějaké kočovné menažerie. Srst měla sněhobílou, bezpochyby vybělenou dlouhým pobytem v inkoustových prostorách jeskyně, a také překvapivě řídkou, protože se vyskytovala prakticky jen na hlavě, kde byla tak dlouhá a hojná, že mohutnou hřívou spadala na ramena. Tvář byla od nás odvrácena, protože tvor ležel téměř přímo na ní. Sklon končetin byl velmi zvláštní, ale vysvětloval jejich střídavé používání, jehož jsem si předtím všiml – to, že zvíře chvílemi chodilo po čtyřech a jindy po dvou. Z konečků prstů vyčnívaly dlouhé, jakoby krysí drápy. Ruce ani nohy nebyly chápavé. To jsem připsal dlouhému pobytu v jeskyni, který, jak jsem se již zmínil, se zdál vyplývat z celkové takřka nezemské bělosti, tak příznačné pro celou anatomii. Ocas se zřejmě nevyskytoval.
Dech již velmi zeslábl a průvodce vytáhl pistoli se zřejmým záměrem tvora dobít, když tu náhlý zvuk, který tvor vydal, způsobil, že zbraň klesla nepoužita. Zvuk bylo těžké popsat. Nepodobal se normálnímu hlasu žádného druhu opice, a napadlo mě, zda tento nepřirozený projev není důsledkem dlouhotrvajícího naprostého mlčení, přerušeného dojmy vyvolanými příchodem světla, čehosi, co zvíře nemohlo spatřit od chvíle, kdy prvně vešlo do jeskyně. Zvuk, který bych se mohl chabě pokusit popsat jako jakési hluboké blábolení, slaboučce pokračoval.
Náhle jak by zvířetem projel kratičký záchvěv energie. Tlapy se křečovitě zazmítaly a údy se stáhly. Bílé tělo se trhnutím převalilo, takže se jeho obličej obrátil směrem k nám. Na okamžik jsem byl tak omráčen hrůzou z očí, jež se takto zjevily, že jsem si ničeho jiného nevšímal. Ty oči byly černé, hluboce, uhlově černé, v ohavném kontrastu se sněhobílou srstí a tělem. Jako oči jiných obyvatel jeskyní byly hluboko zapadlé a zcela jim chyběla duhovka. Když jsem se zadíval upřeněji, viděl jsem, že jsou zasazeny ve tváři s čelistmi méně vyčnělými, než má průměrná opice, a neskonale méně chlupaté. Nos byl zcela zřetelný. Jak jsme zírali na tu strašidelnou podívanou, silné rty se otevřely, vyšlo z nich několik zvuků a pak se to zhroutilo mrtvo.
Průvodce mě chytil za rukáv kabátu a roztřásl se tak prudce, že se světlo rozkomíhalo a vrhalo po stěnách podivné pohyblivé stíny.
Já jsem se nepohnul, ale stál jsem strnule, zděšené oči upřené na podlahu před sebou.
Strach mě opustil a na jeho místo nastoupily pochybnosti, bázeň, soucit a úcta, protože zvuky, jež vydal raněný tvor, který ležel natažen na vápenci, nám sdělily úděsnou pravdu. Tvor, kterého jsem zabil, to podivné zvíře z neprobádané jeskyně, bylo, nebo kdysi bývalo, ČLOVĚKEM!!!
21. dubna 1905
Ba ani myšlenka, že jsem se nejspíš zatoulal za nejzazší hranice běžného pátrání, mě ani na okamžik nezbavila sebevlády. Musím-li zemřít, uvažoval jsem, potom je tato strašlivá, a přece velkolepá podzemní dutina stejně vítaným místem posledního odpočinku, jako jakákoliv jiná hrobka. Ta myšlenka s sebou nesla spíš uklidnění než zoufalství.
Mým konečným osudem bude smrt hladem, tím jsem si byl jist. Věděl jsem, že někteří v takových podmínkách zešíleli, ale já cítil, že mě takový konec nečeká. Mé neštěstí bylo důsledkem jedině mé vlastní chyby, protože jsem se bez vědomí průvodce oddělil od skupiny návštěvníků, a když jsem déle než hodinu bloudil chodbami nezpřístupněno části jeskyně, shledal jsem, že nejsem schopen se vrátit spletitými zákruty, jimiž jsem se ubíral poté, co jsem opustil své společníky.
Má baterka již dohasínala; brzy mě zahalí naprostá a takřka hmatatelná čerň útrob země. Jak jsem stál v slábnoucím, nejistém světle, šlo mi hlavou, jak asi vlastně skončím. Vzpomínal jsem na vyprávění o kolonii souchotinářů, o níž jsem slyšel, že se v této obrovité jeskyni usídlila, aby nalezla zdraví v údajně blahodárném vzduchu podzemního světa s jeho stálou, neměnnou teplotou, čistým vzduchem a pokojným tichem, a místo toho nalezla smrt v podivné a hrůzné podobě. Viděl jsem smutné pozůstatky jejich chatrných chýší, když jsme je s výpravou míjeli, a napadlo mě, jaký nepřirozený vliv by asi dlouhý pobyt v této nezměrné a tiché podzemní dutině měl na někoho tak zdravého a silného, jako jsem já. Teď tedy, řekl jsem si drsně, mám příležitost ověřit si to, pokud mě ovšem nedostatek jídla nezbaví života příliš rychle.
Když se poslední paprsky mé baterky propadly do tmy, rozhodl jsem se vyzkoušet všechny možnosti, všechny prostředky, jak se odtud dostat, a tak jsem se vzchopil a z plných plic jsem vyrazil několik hlasitých výkřiků v marné naději, že svým halasením upoutám pozornost průvodce. Přesto, když jsem volal, v srdci jsem pokládal své výkřiky za marné a myslil, že můj hlas, zveličelý a odrážený nespočetnými stěnami černého bludiště okolo mne, nepadá do ničích jiných uší kromě mých vlastních.
Náhle jsem však sebou trhl. Mou pozornost upoutalo cosi, co znělo jako tiché kroky, blížící se po skalnaté počvě jeskyně.
Budu vysvobozen tak záhy? Byly snad všechny mé hrůzné obavy zbytečné a průvodce, který si všiml mé nevysvětlitelné nepřítomnosti ve skupině, sledoval mou dráhu a vyhledal mě v tomto vápencovém bludišti? Zatímco mi v mysli tanuly tyto radostné otázky, chystal jsem se znovu zakřičet, abych byl objeven o to dříve, ale tu se má radost v mžiku změnila v hrůzu: můj odjakživa bystrý sluch, nyní ještě ve větším stupni zostřený naprostým tichem jeskyně, totiž předal mému strnulému vědomí nečekaný a děsivý poznatek, že se tyto kroky nepodobají krokům žádného smrtelného člověka. V nezemském tichu této hlubinné končiny by průvodcovy boty zněly jako sled ostrých, rázných zvuků. Tyto kroky však byly měkké a kradmé jako tlapy kočkovité šelmy. Navíc, když jsem bedlivě naslouchal, zdálo se mi, že slyším došlapování čtyř a ne dvou nohou.
Byl jsem nyní přesvědčen, že jsem svým křikem vyrušil a upozornil na sebe nějakou šelmu, snad pumu, která se náhodou zatoulala do jeskyně. Snad pro mě Všemohoucí vyvolil rychlejší a milosrdnější smrt než smrt hladem, pomyslel jsem si; přesto se v mých prsou pohnul pud sebezáchovy, který nikdy zcela nespí, a třebaže mě únik před přicházejícím nebezpečím mohl leda ušetřit pro drsnější a vleklejší konec, rozhodl jsem se, že prodám svůj život co nejdráže. Zdá se to možná zvláštní, ale vůbec mě nenapadlo, že by návštěvník mohl mít jiné než nepřátelské úmysly. Velice jsem se tedy ztišil a doufal jsem, že neznámé zvíře jako já ztratí směr, když nic neuslyší, a mine mě. Tato naděje se však ukázala lichá, neboť podivné kroky se vytrvale blížily, tvor zřejmě zachytil můj pach, který v ovzduší prostém rušivých vlivů bylo nepochybně možno sledovat na velkou dálku.
Viděl jsem tedy, že se musím ozbrojit na obranu před strašidelným neviditelným útokem, a hmatal jsem kolem sebe po co největších úlomcích kamene, které byly kolem roztroušené po počvě jeskyně. Vzal jsem do každé ruky jeden pro okamžitou potřebu a rezignovaně jsem čekal na nevyhnutelný závěr. Ohavné ťapkání se zatím blížilo. Tvor se rozhodně choval neobyčejně zvláštně. Většinu času se zdálo, že jde o čtyrnožce, který kráčí s pozoruhodným nedostatkem souhry pohybu zadních a předních nohou, ale v krátkých a řídkých chvílích mi připadalo, že se pohybu účastní jen dvě nohy. Zajímalo mě, jaký druh zvířete se to přede mnou objeví, říkal jsem si: musí to být nějaké nešťastné zvíře, které zaplatilo za zvědavost, s níž zkoumalo některý vchod do strašné jeskyně, doživotním uvězněním v jejích nekonečných zákoutích. Nepochybně se živí slepými jeskynními rybami, netopýry a krysami, a také obyčejnými rybami, které se sem dostávají každým pramínkem Green River, jež má jakési tajuplné spojení s vodami jeskyně. Své strašné očekávání jsem si krátil groteskními dohady, jaké proměny tělesné stavby mohl zvířeti přivodit jeskynní život, a připomínal jsem si strašný vzhled připisovaný místní tradicí souchotinářům, kteří pomřeli po dlouhém pobytu v jeskyni. Pak jsem sebou trhl, když jsem si uvědomil, že i kdybych svého protivníka skolil, nikdy nespatřím jeho podobu, protože má baterka dávno zhasla a neměl jsem s sebou ani zápalku. Napětí doléhající na můj mozek bylo strašné. Má rozrušená fantazie vyčarovávala ohavné a strašné mátohy ze strašidelné tmy, jež mě obklopovala, a které jakoby se tiskly k mému tělu. Strašlivé kroky šly blíž a blíž. Zdálo se mi, že ze sebe musím vydat pronikavý výkřik; i kdybych však byl tak nerozumný, abych to udělal, nejspíše by mě neposlechl hlas. Byl jsem zkamenělý, přikovaný na místo. Pochyboval jsem, že mi pravá ruka dovolí mrštit svou zbraní po blížícím se tvorovi, až nastane kritická chvíle. Vytrvalé ťap, ťap teď bylo blízko, teď velmi blízko. Slyšel jsem namáhavý dech živočicha a i ve své strnulosti jsem si uvědomil, že musel přijít ze značné vzdálenosti a je úměrně tomu unaven. Náhle se kouzlo zlomilo. Má pravice, vedená vždy spolehlivým sluchem, vší silou mrštila ostrohranný kus vápence, který svírala, směrem k místu ve tmě, odkud se ozýval dech a krůčky. Úžasné je, že téměř zasáhla cíl, protože jsem slyšel, jak tvor odskočil a dopadl o kus dál. Tam zřejmě zůstal stát.
Znovu jsem zamířil a vrhl druhý kámen. Tentokrát velmi účinně, neboť jsem s návalem radosti uslyšel, jak tvor padá. Znělo to, jako když se úplně zhroutil a zřejmě zůstal ležet nehnutě. Téměř překonán velikou úlevou, jež mě zaplavila, jsem se zapotácel a opřel o stěnu. Dech pokračoval těžkými, trhanými vdechy a výdechy, takže jsem si uvědomil, že jsem tvora jen zranil. A nyní mě přešla všechna touha to cosi prozkoumat. Konečně mi do mozku proniklo cosi příbuzného neopodstatněnému, pověrčivému strachu, a nešel jsem k tělu ani jsem na ně dál neházel kameny, abych je dobil. Místo toho jsem se ze všech sil rozběhl směrem, který jsem ve svém pomatení pokládal za nejbližší tomu, jímž jsem přišel. Náhle jsem zaslechl zvuk, vlastně pravidelný sled zvuků. V příštím okamžiku se proměnily v ostrý, kovový klapot. Tentokrát nebylo pochyb. Byl to průvodce. A tu jsem volal, křičel, vřískal, ba ječel radostí, když jsem na klenutých obloucích nahoře zahlédl slabou a mihotavou záři, v níž jsem poznal odlesk blížící se svítilny. Rozběhl jsem se světlu vstříc, a než jsem úplně pochopil, co se stalo, ležel jsem na zemi průvodci u nohou, objímal jsem mu boty a přes svou hrdou zdrženlivost jsem blábolil krajně nesmyslným a idiotským způsobem, sypal ze sebe svůj strašný příběh a přitom zahrnoval svého posluchače ujišťováním o své vděčnosti. Posléze jsem se probral k přibližně normálnímu vědomí. Průvodce postřehl mou nepřítomnost, když výprava došla ke vchodu jeskyně, a dík vlastnímu intuitivnímu smyslu pro směr důkladně propátral odbočky hned za místem, kde se mnou mluvil naposled, až mě asi po čtyřhodinovém pátrání nalezl.
Než mi to vyložil, osmělila mě jeho svítilna a jeho společnost tak, že jsem začal přemítat o podivném zvířeti, které jsem poranil jen kousek odtud ve tmě, a navrhl jsem, abychom s pomocí baterky zjistili, jaký tvor se stal mou obětí. Vydal jsem se tudíž zpátky ve svých stopách – tentokrát s odvahou zrozenou ze společenství – na místo svého strašného zážitku. Brzy jsme zahlédli na podlaze bílý předmět, předmět bělejší než lesknoucí se vápenec. Opatrně jsme přistoupili a oba zároveň vyjekli úžasem, protože ze všech nepřirozených příšer, které kdy kdo z nás viděl, byla tato daleko nejpodivnější. Zdálo se, že to je antropoidní opice velkých rozměrů, snad uprchlá z nějaké kočovné menažerie. Srst měla sněhobílou, bezpochyby vybělenou dlouhým pobytem v inkoustových prostorách jeskyně, a také překvapivě řídkou, protože se vyskytovala prakticky jen na hlavě, kde byla tak dlouhá a hojná, že mohutnou hřívou spadala na ramena. Tvář byla od nás odvrácena, protože tvor ležel téměř přímo na ní. Sklon končetin byl velmi zvláštní, ale vysvětloval jejich střídavé používání, jehož jsem si předtím všiml – to, že zvíře chvílemi chodilo po čtyřech a jindy po dvou. Z konečků prstů vyčnívaly dlouhé, jakoby krysí drápy. Ruce ani nohy nebyly chápavé. To jsem připsal dlouhému pobytu v jeskyni, který, jak jsem se již zmínil, se zdál vyplývat z celkové takřka nezemské bělosti, tak příznačné pro celou anatomii. Ocas se zřejmě nevyskytoval.
Dech již velmi zeslábl a průvodce vytáhl pistoli se zřejmým záměrem tvora dobít, když tu náhlý zvuk, který tvor vydal, způsobil, že zbraň klesla nepoužita. Zvuk bylo těžké popsat. Nepodobal se normálnímu hlasu žádného druhu opice, a napadlo mě, zda tento nepřirozený projev není důsledkem dlouhotrvajícího naprostého mlčení, přerušeného dojmy vyvolanými příchodem světla, čehosi, co zvíře nemohlo spatřit od chvíle, kdy prvně vešlo do jeskyně. Zvuk, který bych se mohl chabě pokusit popsat jako jakési hluboké blábolení, slaboučce pokračoval.
Náhle jak by zvířetem projel kratičký záchvěv energie. Tlapy se křečovitě zazmítaly a údy se stáhly. Bílé tělo se trhnutím převalilo, takže se jeho obličej obrátil směrem k nám. Na okamžik jsem byl tak omráčen hrůzou z očí, jež se takto zjevily, že jsem si ničeho jiného nevšímal. Ty oči byly černé, hluboce, uhlově černé, v ohavném kontrastu se sněhobílou srstí a tělem. Jako oči jiných obyvatel jeskyní byly hluboko zapadlé a zcela jim chyběla duhovka. Když jsem se zadíval upřeněji, viděl jsem, že jsou zasazeny ve tváři s čelistmi méně vyčnělými, než má průměrná opice, a neskonale méně chlupaté. Nos byl zcela zřetelný. Jak jsme zírali na tu strašidelnou podívanou, silné rty se otevřely, vyšlo z nich několik zvuků a pak se to zhroutilo mrtvo.
Průvodce mě chytil za rukáv kabátu a roztřásl se tak prudce, že se světlo rozkomíhalo a vrhalo po stěnách podivné pohyblivé stíny.
Já jsem se nepohnul, ale stál jsem strnule, zděšené oči upřené na podlahu před sebou.
Strach mě opustil a na jeho místo nastoupily pochybnosti, bázeň, soucit a úcta, protože zvuky, jež vydal raněný tvor, který ležel natažen na vápenci, nám sdělily úděsnou pravdu. Tvor, kterého jsem zabil, to podivné zvíře z neprobádané jeskyně, bylo, nebo kdysi bývalo, ČLOVĚKEM!!!
21. dubna 1905
H.P. Lovecraft
(The Beast in the Cave)
Zvíře v jeskyni