[home] [interviews] [reviews] [news] [stories] [about us] [beyond the veil] [contact]
 
 
Západně od Arkhamu se zvedá kraj divokých kopců a strmých roklí zarostlý hlubokými, dosud nedotčenými lesy. V temnotách úzkých strží, přikryty stínem nebezpečně nakloněných stromů, zurčí potoky navždy skryté slunečním paprskům. Na povlovnějších svazích mezi kamenitými poli prastarých farem se krčí staré domy porostlé mechem, které pod svými krovy ukrývají dávná tajemství Nové Anglie. Ty domy jsou opuštěné; mohutné komíny se rozpadají a dřevěné stěny se hrozivě vyvracejí pod nákladem mansardových střech.

    Starousedlíci odsud odešli a cizinci se tu necítí dobře. Zkoušeli to mnozí: kanadští Francouzi, Italové i Poláci. Přišli a odešli. To, co je hnalo pryč, nebylo nic viditelného, slyšitelného či hmatatelného, byly to představy. Místo je navštěvováno přeludy a lidé, kteří tam žijí, neznají klidný spánek. Asi proto cizinci odcházejí, i když nikdy neslyšeli starého Ammiho Pierce vyprávět o podivných dnech. Ammi, jehož vědomí je už mnoha let poněkud zakaleno, je jediný z původních obyvatel, který tu zůstává, a někdy i promluví o tom, co se tehdy přihodilo; a to si troufá stejně jen proto, že jeho dům je již blízko otevřených poli a užívaných cest do Arkhamu.

    Přes vrchy a údolí vedla kdysi cesta přímo do míst, kde se dnes nalézá Prokletý úhor, lidé ji však přestali užívat a raději si založili cestu novou, odklánějící se daleko k jihu. Stopy staré cesty jsou stále patrné i v podrostu navracející se divočiny, a mnohé z nich jistě zůstanou zachovány i po tom, až bude větší část údolí zaplavena vodami přehradní nádrže. Temné lesy budou pak vykáceny a Prokletý úhor přikryjí modré vody, na jejichž zčeřené hladině, se bude zrcadlit slunečné nebe. Tajemství podivných dnů pak splyne s tajemstvími hlubin, spojí se s moudrostí praoceánu a prvotní země.

Když jsem do těch kopců a údolí poprvé zamířil jako prů­zkumník vyměřující novou přehradní nádrž, byl jsem varován, že je to zlé místo. Říkali mi o tom v Arkhamu, městě velice starém a plném čarodějnických legend, a snad proto jsem usoudil, že se jedná o nějaké pověry, které prabáby po staletí šeptají svým vnukům. I jméno „Prokletý úhor" mi připadalo podivné a teatrální a podivoval jsem se, že mohlo mezi puritánským obyvatelstvem vůbec zlidovět. Potom jsem však na vlastní oči uviděl změť roklí a pahorků táhnoucích se k západu, a přestal jsem se podivovat všemu, kromě tajů minulosti tohoto kraje. Přišel jsem tam zrána, nad krajinou však stále visel stín. Stromy rostly hustě vedle sebe a jejich kmeny byly na zdravý novoanglický les až příliš mohutné. Ve stinných alejích panovalo nezemské ticho a půda byla houpavá, porostlá mokrým kobercem mechu, kryjícím měkké  vrstvy nesčetných let hniloby a rozkladu.

     Na otevřených prostranstvích, většinou v blízkostí staré cesty, stály ve svazích kopců malé farmy; tu a tam byly budovy ještě poměrně zachovalé, jinde už stála jen jedna nebo dvě a na některých místech zbýval jen osamělý komín nebo propadlý sklep. Vše bylo zarostlé plevelem a trním a z podrostu se ozýval nervózní šustot. Kraj byl utopen v oparu neklidu a úzkosti, v němž bylo přímo cítit dotyk čehosi groteskního a neskutečného, jako by samotný základ šeré perspektivy tohoto místa byl nějak pokřiven. Už jsem se nedivil, že se tu cizinci neusadili, neboť to vskutku nebyl kraj, kde by si člověk troufal spát. Ze všeho nejvíc připomínal krajinu z obrazů Salvatora Rosy či zapovězený hvozd z  hrůzného příběhu.

     To všechno ale zdaleka nebylo tak zlé jako Prokletý úhor. Poznal jsem jej, jakmile jsem na něj na dně prostorného údolí vstoupil. Žádné jiné jméno jej nemohlo vystihnout lépe, a naopak, nic nemohlo dokonaleji odpovídat tomu jménu. Bylo to, jako by básník vytvořil toto spojení inspirován právě tímto kusem země. Zpočátku jsem se domníval, že se jedná o následky požáru, záhadou však zůstávalo, proč tu vůbec nic neroste. Pět akrů šedé pustiny tu leželo otevřeno nebi jako veliká skvrna vyleptaná kyselinou v lesích a polích. Větší část úhoru' se nacházela severně od staré cesty, jen jeden výběžek přesahoval i na druhou stranu. Cítil jsem podvědomý odpor vůbec se k tomu místu přiblížit, a jen povinnost mě přinutila je projít. Na celé ploše nebyla ani stopa po vegetaci, pouze jemný prach či popel, který zřejmě nikdy žádný vítr nerozfouká. Stromy rostoucí poblíž byly nemocné a na samém okraji stálo i leželo mnoho trouchnivějících mrtvých kmenů. Vpravo od cesty jsem si všiml kamenných a cihlových trosek komína a sklepa a zívajícího černého ústí opuštěné studny, nad níž se ve slunečních paprscích podivně tetelily hnilobné páry.

     I následující dlouhý a obtížný výstup temným lesem jsem pak přivítal jako příjemnou změnu. Již jsem se přestal divit ustrašeným zvěstem lidí z Arkhamu. Nikde v okolí se nenalézal žádný dům ani ruina; místo muselo být opuštěné a vzdálené už velmi dlouho. Když jsem se navečer vracel, chtěl jsem se neblahému místu vyhnout a dal jsem se raději oklikou, po cestě odkloněné k jihu. Jaksi neurčitě jsem si přál, aby se obloha zatáhla mraky, a do duše se mi vkrádal podivný strach z hlubiny nebe klenoucího se mi nad hlavou.

     Večer jsem se v Arkhamu vyptával starých lidí na Prokletý úhor a na význam tolikrát opakovaného označení „podivné dny". Z odpovědí jsem se však nedozvěděl téměř nic; snad jen to, že tajemné věci se odehrály v podstatě nedávno, což mne velice překvapilo. Nešlo o žádnou legendu, ale o cosi, co proběhlo ještě za života těch, kteří o věci mluvili.

  Stalo se to v osmdesátých letech a zmizela či zahynula při tom jedna rodina. Nikdo mi neřekl nic určitého, a snad právě proto, že mě všichni varovali, abych nic nedal na bláznivé povídačky Ammiho Pierce, vyhledal jsem jej hned druhého dne. Od lidí jsem se dozvěděl, že žije sám v prastaré rozpadající se chalupě, právě tam, kde se začínají objevovat první nepřirozeně mohutné stromy. Byla to strašidelně stará budova, zavlhlá a plná slabého miazmatického zápachu, jaký se drží ve starých domech. Musel jsem dlouho tlouci, než jsem starce probudil, a když pak přece jen vyhlédl škvírou pootevřených dveří, nezdál se být potěšen, že mě vidí. Nebyl tak slaboduchý, jak jsem očekával, jen jeho oči se podivně přivíraly a neudržované šaty a bílý vous mu dodávaly ošuntělého a zanedbaného vzhledu.

   Nevěda, jak bych jej nejlépe přiměl k vyprávění, předstíral jsem, že moje návštěva je pracovní. Řekl jsem mu, že provádím průzkum, a položil několik neurčitých otázek týkajících se oblasti. Byl mnohem bystřejší a vzdělanější, než se mi snažili namluvit, a předmětu mé práce porozuměl stejně dobře jako kdokoli jiný z Arkhamu. Nebyl jako ostatní venkované, které jsem poznal v oblastech plánovaných přehradních nádrží. Nijak neprotestoval proti zaplavení celých mil starých lesů a zemědělské půdy, i když bylo pravděpodobné, že jeho domov neleží mimo hranice budoucího jezera. Jediné, co dával najevo, byla naopak úleva nad tím, že konečně zaniknou prastará temná údolí, kterými bloudil po celý svůj život. Bude nejlépe, tvrdil, když zmizí pod vodou; nic jiného si nezaslouží už od podivných dnů. Zde jeho silný hlas poklesl, muž se celý nahrbil a roztřeseně a výhružně mi šermoval před očima ukazovákem pravé ruky.

    A potom jsem vyslechl jeho příběh. Starcův hlas se místy zajíkal a jindy zas přecházel v šepot, a přestože byl letní den, znovu a znovu mi po zádech přebíhal mráz. Často jsem jej musel přivolávat zpět k vlastnímu vyprávění, domýšlet si vědecké aspekty události z jeho útržkovitého papouškování toho, „co říkali profesoři", a tu a tam bylo třeba přemostit mezery způsobené selháním smyslu pro logiku a návaznost. Když vyprávění skončilo, již jsem se nedivil, že jeho vědomí je narušeno, ani že lidé z Arkhamu odmítají mluvit o Prokletém úhoru. Spěchal jsem, abych byl v hotelu ještě před západem slunce; představa, že by mne vycházející hvězdy zastihly v otevřené krajině, byla prostě nesnesitelná. Druhého dne jsem se vrátil do Bostonu a dal výpověď. Již nikdy nebudu moci vstoupit do temného chaosu lesů a roklí a už nepopatřím na šedý Prokletý úhor s černou zející studní a troskami cihel a kamení. Nádrž bude již brzy dobudována a všechna tajemství se skryjí v klínu vod. Ale ani potom nebudu mít mnoho chuti navštívit ta místa za noci - zvláště za svitu zlověstných hvězd; a ani za svět bych se nenapil z nového vodovodu v Arkhamu.

    Všechno začalo, řekl starý Ammi, pádem meteoritu. Předtím tu žádné divoké legendy nevznikaly, rozhodně ne od dob čarodějnických procesů, a dokonce i tehdy nebyly lesy na severu zdaleka tak obávané jako ostrůvek v řece Miskatonic, kde prý ďábel přijímal hosty poblíž jakéhosi obětního kamene ještě z předindiánských dob. Toto nebývaly strašidelné lesy a jejich fantastické příšeří nikoho neděsilo, dokud nepřišly ony podivné dny. Pak se tu náhle v tichu poledne objevil bílý mrak, vzduchem zahřměla série výbuchů a z dalekého údolí v lesích se vyvalil sloup dýmu. Ještě toho večera všichni z Arkhamu věděli o velikém kameni, který spadl z nebe a zaryl se do země hned vedle studny na farmě Nahuma Gardnera. To byl ten dům, jenž stál na místě pozdějšího Prokletého úhoru - úpravný, bílý dům Nahuma Gardnera uprostřed bohatých zahrad a sadů.

   Nahum se vypravil do města, aby lidem pověděl o kameni, a cestou se zastavil u Ammiho Pierce. Ammimu bylo tehdy čtyřicet let a všechny ty zvláštní věci se mu vryly hluboko do paměti. Příštího rána se on i jeho manželka vydali na cestu ještě se třemi profesory z Miskatonické univerzity, kteří byli velmi žádostivi seznámit se s tajemným návštěvníkem z dalekého kosmu a vzápětí se podivovali, proč jim minulého dne Nahum tvrdil, že kámen je tak velký. Zmenšil se, řekl Nahum a ukázal na velkou nahnědlou hromadu zvedající se z rozryté hlíny a zválené trávy poblíž archaického vahadla studny na dvoře před domem; mužové vědy však prohlásili, že kameny se jen tak nezmenšují. Kámen zůstával stále horký a Nahum tvrdil, že v noci slabě září. Profesoři jej proklepali geologickým kladívkem a zjistili, že je podivně měkký. Ve skutečnosti byl skoro plastický, a proto také vzorek, který odnesli na univerzitu k rozboru, museli spíš utrhnout než odštípnout. Uložili jej do vědra vypůjčeného z Nahumovy kuchyně, poněvadž i onen malý kousek stále odmítal zchladnout. Na zpáteční cestě si chvíli odpočinuli u Ammiho, a když paní Pierceová upozornila, že se fragment zmenšuje a připaluje dno vědra, zamysleli se. Byl skutečně malý; ale snad jen odebrali menší vzorek, než si mysleli.

Na druhý den - vše se odehrálo v červnu 1882 - profesoři s velkým vzrušením vyrazili opět týmž směrem. Když míjeli Ammiho dům, pověděli hospodáři, jaké podivné kousky vzorek vyváděl, a jak posléze zmizel úplně, když byl vložen do skleněné kádinky. Kádinka zmizela také a vědci mluvili o zvláštní afinitě kamene ke křemíku. Kámen se v jejich dobře vybavené laboratoři vůbec choval téměř neuvěřitelně: nevykazoval žádnou reakci a žádné unikající plyny při zahřátí na dřevěném uhlí a měl zcela negativní reakci v boraxu; ukázal se také jako absolutně netěkavý při jakékoliv dosažitelné teplotě i při použití kyslíkovodíkové dmuchavky. Na kovadlině byl shledán vysoce kujným a v tmavém prostředí výrazně světélkoval. Jeho zavilá neochota zchladnout vzrušovala celou univerzitu, a když byl po zahřátí snímán spektroskopem, objevily se světelné čáry barev zcela odlišných od normálního spektra, což se stalo podnětem k mnoha překotným dohadům o nových prvcích, fantastických optických vlastnostech a dalších věcech, které rozjitřenou vědeckou mysl nutně napadají při setkání s něčím zcela neznámým.

    Kámen, stále v horkém stavu, byl zkoumán v tyglíku se všemi užívanými reakčními činidly. Ve vodě nedošlo k žádné reakci. V kyselině chlorovodíkové rovněž nic. Kyselina dusičná a dokonce i lučavka královská jenom syčely a prskaly na jeho žhnoucím nezranitelném povrchu. Tato fakta si Ammi vybavoval jen s obtížemi, ale nakonec si vzpomněl na některá rozpouštědla, když jsem mu je jmenoval v běžném aplikačním pořadí. Kámen byl dále vystaven působení amoniaku, kaustické sody, alkoholu, éteru, sirouhlíku a tuctu dalších; avšak i když se jeho hmotnost časem stále zmenšovala a zdálo se, že poněkud vychládá, v rozpouštědlech nedocházelo k žádným změnám, které by prokazovaly jakékoliv narušení vlastní substance. Nepochybně to byl kov. Byl rozhodně magnetický a po ponoření do kyselých rozpouštědel se ukazovaly slabé stopy Widmanstattenových obrazců jako v meteorickém železe. Když už chladnutí výrazně pokročilo, zkoušky pokračovaly ve skle a nakonec byly všechny odřezky z původního fragmentu uloženy do skleněné kádinky. Druhého dne ráno byly jak nádoba, tak i kusy v ní beze stopy pryč; zůstala po nich jen tmavá skvrna na dřevěné polici.

    To všechno řekli profesoři Ammimu, když se u něj zastavili, a on je opět doprovázel za kamenným poslem z hvězd; žena tentokrát zůstala doma. Shledali, že kámen se nyní zcela jistě zmenšil, a ani střízliví profesoři nemohli popřít to, co viděli. Všude kolem zmenšujícího se kusu poblíž studny byl až na propadlou hlínu prázdný prostor; měl-li však kámen předcházejícího dne sedm stop v průměru, nyní to mohlo být stěží pět. Byl stále horký a vědci se zájmem studovali jeho povrch a kladivem a dlátem oddělili další, větší kus. Tentokrát zaťali hlouběji, a když kus vytrhli, viděli, že jádro oné věci není zcela homogenní.

     Odkryli cosi, co vypadalo jako bok velké barevné koule obklopené okolní hmotou. Její barvu, která připomínala některé čáry spektra meteoru, šlo jen těžko popsat, a to, že ji vůbec nazývali barvou, bylo v podstatě jen záležitostí analogie. Textura koule byla skelná a poklep prozrazoval křehkost a dutost. Jeden z profesorů jí uštědřil pořádnou ránu kladivem, a koule s drobným nervózním bouchnutím praskla. Nic z ní nevyšlo; s proražením naopak beze stopy zmizela. Zůstal po ní jen dutý kulovitý prostor o průměru asi tří palců a všichni se domnívali, že po dalším odstranění okolní hmoty se snad objeví více takových útvarů.

    Tato domněnka však byla mylná, a po marném pokusu najít vrtáním další koule výzkumníci odešli s novým vzorkem, který se však v laboratoři projevil stejně nepřístupně jako jeho předchůdce. Kromě toho, že byl téměř plastický, horký, magnetický, slabě zářící, poněkud chladnoucí v silných kyselinách a dále charakterizovaný neznámým spektrem, ubýváním na vzduchu a napadáním silikonových sloučenin s výslednou vzájemnou destrukcí, nevykazoval vzorek žádné jiné vlastnosti, které by mohly posloužit k jeho identifikaci. Na závěr svého zkoumání se univerzitní vědci museli spokojit se zjištěním, že věc prostě nejsou schopni zařadit. Nepocházela ze země, nýbrž byla součástí vnějšího kosmu a jako taková měla jiné vlastnosti a podléhala jiným zákonům.

    Tu noc byla bouřka a hromobití, a když profesoři přišli opět dalšího dne k Nahumovi, čekalo je hořké zklamání. Kámen byl magnetický a musel mít nějaké zvláštní elektrické vlastnosti, protože, jak říkal Nahum, „přitahoval blesky", a to s jedinečnou vytrvalostí. Starý farmář byl šestkrát během jediné hodiny svědkem toho, jak blesk zasáhl prohlubeň na předním dvoře; když bouře skončila, nezůstalo na místě nic vyjma rozryté jámy poblíž prastaré vahadlové studny napůl zasuté propadlou hlínou. Kopání nepřineslo žádný výsledek, a vědci museli konstatovat totální zmizení. Zklamání bylo úplné nezbylo než se vrátit do laboratoře a znovu zkoumat mizející fragment, který byl pečlivě uložen do olověné nádoby. Vydržel ještě týden, avšak za tuto dobu již nezjistili nic podstatného. Když zmizel, nezůstalo po něm žádné residuum a profesoři časem začínali pochybovat o tom, zda vůbec bdělýma očima viděli onu tajemnou stopu nezměrných proudů vnějšího prostoru, ten jedinečný, tajuplný vzkaz z jiných vesmírů a jiných říší hmoty, sily a jsoucna.

    Přirozeně že v arkhamských novinách se o případu a jeho univerzitním průzkumu hodně psalo, k Nahumovi a jeho rodině byli dokonce vysláni reportéři. Nakonec se objevila zmínka i v jednom bostonském deníku a Nahum se přes noc stal jakousi místní celebritou. Byl to hubený přátelský člověk kolem padesátky, který žil se svou ženou a třemi syny na pěkné farmě v údolí Často se s Ammim navštěvovali, stejně jako jejich ženy, za celá ta léta si jej Ammi mohl jen chválit. Zdálo se, že Nahum se tak trochu pyšní slávou, kterou jeho farma získala, a v následujících týdnech často o meteoritu mluvil. V červenci a srpnu toho roku přišla velká horka; Nahum tvrdě dřel na senoseči na desetiakrové pastvině za Chapmanovým potokem a jeho skřípající vůz vyrýval hluboké brázdy do polní cesty. Práce jej unavovala více než jiná léta a cítil, že se začíná hlásit stáří.

    Potom přišel čas sklizně. Hrušky a jablka pomalu těžkly a Nahum přísahal, že jeho sady ještě nikdy nerodily tak bohatě. Ovoce dorůstalo do jedinečných rozměrů s leskem až nepříjemným a v takovém množství, že bylo třeba přiobjednat další sudy, aby nadcházející úroda mohla být vůbec sklizena. Avšak s dozráváním přišlo kruté zklamání, poněvadž ze vší té šťavnaté a barevné nádhery nebylo ani zrníčko k jídlu. Do příjemné chuti hrušek a jablek se vplížila zvláštní hořkost a odporná pachuť, takže i malé sousto způsobovalo dlouhotrvající nechutenství. Stejné to bylo s melouny a rajčaty a Nahum musel smutně konstatovat, že celá úroda je ztracena. Krátce potom prohlásil, že meteorit otrávil půdu, a děkoval bohu za to, že většina ostatní úrody je na výšinách daleko od cesty.

    Zima přišla brzy a byla velmi tuhá. Ammi vídal Nahuma méně než dříve a všiml si, že vypadá ustaraně. Také ostatní členové jeho rodiny se stali nemluvnými a jejich účast na nedělních bohoslužbách a jiných venkovských společenských událostech už nebyla zdaleka tak pravidelná. Těžko bylo najít důvod pro tuto rezervovanost či melancholii, i když členové rodiny si tu a tam stěžovali na slabší zdraví a pocity neurčitého neklidu. Nejurčitěji se vyjádřil Nahum, když vyprávěl, jak jej rozrušily jisté stopy ve sněhu. Šlo o běžné stopy veverek, bílých králíků a lišek, avšak farmář tvrdil, že se mu zdají být jaksi v nepořádku, pokud jde o podobu a uspořádání. Nevyjádřil se nikdy zcela jasně, ale zdálo se, že si myslí, že neodpovídaly charakteristické anatomii a zvykům veverek, králíků a lišek tak, jak je znal. Ammi tyto řeči poslouchal bez zájmu, dokud se jednou nevracel na saních

z Clark's Corners kolem Nahumova domu. Svítil měsíc a přes cestu utíkal králík tak dlouhými skoky, že to poplašilo jak Ammiho, tak koně. Kůň by se býval dal jistě na útěk, kdyby jej nezadržely otěže. Po této příhodě věnoval Ammi Nahumovu vyprávění větší pozornost a často se podivoval, proč jsou Gardnerovi psi každého rána celí ustrašení a rozechvělí. Zdálo se, jako by postupně ztráceli odvahu zaštěkat.

    V únoru se McGregorovi chlapci z Meadow Hill vypravili střílet sviště a nedaleko Gardnerovy farmy složili velice zvláštní kus. Jeho tělesné proporce jako kdyby byly pozměněny podivným, těžko popsatelným způsobem, a výraz zvířecí tváře sviště vůbec nepřipomínal. Chlapci byli silně vyděšení a zvíře ihned odhodili, takže se lidem z okolí dostalo jen jejich groteskního vyprávění. Fakt, že se v okolí Nahumova domu plaší koně, se však stal obecně známým, a tak se rychle vytvářel základ pro vznikající okruh pověstí a legend.

    Lidé tvrdili, že sníh kolem Nahumova stavení taje dřív než jinde, a počátkem března si už o tom šeptem povídali v Potterově koloniálu v Clark's Corners. Stephen Rice jel jednou kolem Gardnerových a všiml si tchořího zelí vyrůstajíciho z bahna v lese za cestou. Ještě nikdy nikdo neviděl rostliny tak velké a vybarvené tak podivnými, nepopsatelnými barvami. Jejich tvar byl monstrózní a kůň s odporem odfrkával, když do jeho chřípí zavanul zápach, jenž byl pro Stephena zcela neznámý. Toho dne tudy projelo několik lidí a každý z nich si oněch abnormálních rostlin všiml. Všichni se shodli na tom, že rostliny takového druhu se ve zdravém světě nevyskytují. Kdosi se také zmínil o zkaženém ovoci z minulého podzimu a od úst k ústům běžela novina, že Nahumova půda je otrávená. Očividně to způsobil meteorit; farmáři si dobře pamatovali, jaké podivné věci o něm zjistili profesoři z univerzity, a několik z nich jim proto podalo zprávu o podivných úkazech na Nahumově farmě.

Profesoři se jednoho dne k Nahumovi vypravili; avšak pro svou nechuť k divokým výmyslům a lidovým pověstem byli ve svých úsudcích velmi zdrženliví. Rostliny byly jistě podivné, ale tchoří zelí dorůstá všelijakých podivných tvarů a zbarvení víceméně vždy. Je možné, tvrdili, že se do půdy dostal nějaký minerální element z meteoritu, ale jistě bude brzy vyplaven. A co se týkalo stop a splašených koní, šlo jistě jen o venkovské povídačky, které se kolem takové události, jako byl dopad meteoritu, musely nutně objevit. Jistě to nebylo nic pro vzdělané lidi; nicméně pověrčiví venkované jsou schopni tvrdit cokoli a věřit čemukoli. A tak během těch podivných dnů stáli profesoři s opovržením stranou. Jen jeden z nich, který asi o půl roku později analyzoval pro policii dvě lahvičky prachu, si vzpomněl, že podivná barva tchořího zelí silně připomínala anomální světelné čáry, které vykazoval meteorický vzorek v univerzitním spektroskopu, a křehkou kouli odkrytou uvnitř masy kamene. Při tomto policejním rozboru vzorky nejdříve rovněž vykazovaly anomální čáry, později však tuto vlastnost ztratily.

    Pupeny na stromech kolem Nahumova domu vypučely předčasně a stromy se v noci zlověstně kymácely ve větru. Nahumův druhý syn Thaddeus, patnáctiletý hoch, přísahal, že se kymácejí, dokonce i když žádný vítr nefouká; ale tomu nevěřil ani největší fantasta. Ve vzduchu však byl neustále jakýsi nepokoj. Všichni z Gardnerovy rodiny postupně uvykli pokradmu naslouchat čemusi jen podvědomě tušenému. Jejich naslouchání bylo pravděpodobně plodem okamžiků, kdy vědomí jako by na chvíli vynechalo. Takové okamžiky přicházely bohužel z týdne na týden častěji, až se začalo mezi lidmi říkat, že „s Gardnerovými je něco v nepořádku". Když se objevil první lomikámen, měl zase jinak podivnou barvu, trochu jinou než tchoří zelí, ale zcela zjevně příbuznou a neznámou všem, kteří ji viděli. Nahum vzal několik květů do Arkhamu a ukázal je vydavateli místního listu, ale tento hodnostář o nich napsal pouze humorný článek lehce zesměšňující tmářství a ustrašenost venkovanů. Nahum udělal chybu, když o tom, jak se v okolí lomikamene chovali přerostlí motýli černopláštníci, vyprávěl lhostejnému člověku z města.

V dubnu se mezi venkovany začala šířit hysterie, která vedla k tomu, že lidé se začali cestě vedoucí kolem Nahumova domu vyhýbat, až ji nakonec opustili. Bylo to kvůli vegetaci. Všechny stromy v sadu totiž vykvetly v podivných barvách a na kamenité půdě ve dvoře a na přilehlé pastvině vyrazil bizarní porost, jehož původní příbuznost s květenou tohoto kraje by odhalil snad jen botanik. Člověk tu nezahlédl zdravou a určitou barvu, snad s výjimkou zelené trávy a listí; všude kolem bily do očí ony hektické duhové varianty jakéhosi chorobného spodního zbarvení, zcela neznámého mezi pozemskými odstíny. Srdcovky se změnily přímo v hrozivé monstrum a krvavé kořeny se drze rozrůstaly v záchvatech chromatické perverze. Ammi a Gardnerovi měli dojem, že většina barev se vyznačuje strašidelnou příbuzností, která dle jejich názoru ze všeho nejvíc připomínala barvu křehké koule z meteoritu. Nahum zoral a osel desetiakrovou pastvinu a půdu na výšině, půdu kolem domu však nechal ležet. Věděl, že obdělat ji by nemělo smysl, a doufal, že onen podivný porost vytáhne během léta všechen jed z půdy. Byl již připraven téměř na všechno a také si již zvykl na pocit, jako by někde v jeho těsné blízkostí bylo něco, co by měl už už zaslechnout. Fakt, že sousedé se jeho domu vyhýbají, na něj pochopitelně nedobře působil, mnohem víc však tížil jeho ženu. Chlapci na tom byli lépe, protože byli každý den ve škole, avšak i je strašily šířící se zvěsti. Nejvíce trpěl Thaddeus, který byl velmi citlivý.

    V květnu se objevil hmyz a Nahumova farma se změnila v bzučící a lezoucí inferno. Většina tvorů byla nějak deformována, co se týče rodové podoby a pohybu, a jejich noční chování popíralo všechny předcházející zkušenosti. Gardnerovi si zvykli v noci vyhlížet - vyhlíželi všemi směry, bezcílně, a nedokázali říci, co vlastně. Tehdy už tvrdili všichni, že Thaddeus měl se stromy pravdu. Paní Gardnerová si toho všimla jako druhá, když oknem zahlédla, jak se koruna javoru kymácí sem a tam na pozadí měsícem zalitého nebe. Strom se skutečně nakláněl, a přitom bylo bezvětří. Muselo to být mízou. Chování rostlin se nyní podivně měnilo. Další objev však již neučinil nikdo z Nahumovy rodiny. Zvyk už otupil jejich citlivost, a tak přehlédli to, čeho si všiml drobný obchodní cestující z Bostonu, který tudy jednou projížděl bez ohledu na místní pověsti. To, o čem vyprávěl v Arkhamu, se pak objevilo v krátkém odstavci v místních novinách a tam si to také všichni farmáři včetně Nahuma přečetli. Noc byla temná a světla vozu slabá, avšak kolem jedné farmy v údolí - každý si domyslel, že se jedná o Nahumovu farmu - nebyla temnota zcela neprůhledná. Mdlá, ale zřejmá luminiscence jako by pokrývala veškerou vegetaci, trávu, listy a květy, a v jednom okamžiku se zdálo, že se z ní oddělilo cosi fosforeskujícího a tajemně to vířilo na dvoře nedaleko stodoly.

    Tráva se zatím zdála nedotčena a krávy se volně popásaly kolem domu, ale koncem května se mléko zkazilo. Nahum pak krávy vyhnal na výšiny, a problémy přestaly. Zanedlouho se změny na trávě a listí staly viditelnými pouhým okem. Všechna zeleň začala šednout a postupně se stávala nezvykle křehkou. Ammi už byl jediným člověkem, který ta místa navštěvoval, a jeho návštěvy byly čím dál tím řidší. Když skončilo školní vyučování, Gardnerovi zůstali doslova odříznuti od světa; jen čas od času nechali Ammiho, aby vyřídil jejich posílky ve městě. Podivně chátrali fyzicky i mentálně, a když se náhle vynořila zpráva o šílenství paní Gardnerové, nikdo už se nedivil.

    Stalo se to v červnu, někdy kolem výročí dopadu meteoru. Ubohá žena ječela cosi o věcech ve vzduchu, které nedokázala popsat. V jejím blouznění se neobjevilo ani jediné podstatné jméno, jen slovesa a zájmena. Ty věci se hýbaly, měnily a třepotaly a do uší se draly impulsy, které nebyly pouhými zvuky. Něco jí brali - někdo z ní něco vysával - něco se na ni přichytilo, něco, co nechce - ať už jí někdo pomůže - v noci není nikdy nic v klidu - stěny a okna se posunovaly. Nahum ženu neposlal do ústavu, ale nechal ji bloudit po domě, dokud neohrožovala sebe a ostatní. Neudělal nic dokonce ani tehdy, když se začal měnit výraz jejího obličeje. Když se jí chlapci však začali bát a Thaddeus téměř omdlel z toho, jaké obličeje na něj dělala, rozhodl se, že ji zamkne na půdě. V červenci přestala mluvit a už lezla jen po čtyřech. Koncem měsíce učinil Nahum šílené zjištění, že z ní ve tmě vychází slabá luminiscence, zjevně stejná jako u vegetace kolem domu.

    Nedlouho předtím se splašili koně. Něco je v noci rozrušilo a jejich ržání a bušení kopyt ve stájích bylo příšerné. Byli k neutišení, a když Nahum otevřel vrata stáje, vyrazili odtamtud jako štvaná zvěř. Trvalo čtyři dny, než je všechny vystopovali, a pak stejně zjistili, že jsou zcela neovladatelní a k nepotřebě. Jako by jim něco vlezlo do mozku; nakonec je museli všechny zastřelit, a tak zkrátit jejich utrpení. Nahum si na senoseč půjčil koně od Ammiho, shledal však, že kůň se prostě nepřiblíží ke stodole. Plašil se, vzpínal a ržál, a nakonec nezbylo než dojet jen do dvora, odtud museli muži tlačit těžký vůz až k seníku vlastními silami. Rostliny kolem mezitím stále šedly a křehly. Dokonce i květi

ny, jejichž barvy byly tak zarážející, začínaly šednout a ovoce se rodilo šedivé, zakrnělé a nechutné. Astry a zlatobýl kvetly šedě a květy se rozpadaly, a růže, cínie a slézy na dvoře vypadaly tak ohavně, že je Nahumův nejstarší syn Zenas raději posekal. Podivně zbytnělý hmyz začal tou dobou umírat; dokonce i včely opustily své úly a odletěly do lesů.

    V září se už veškerá vegetace rychle měnila v šedavý prach a Nahum se začal strachovat, že stromy uhynou dříve, než se jed dostane z půdy. Jeho žena tehdy trpěla záchvaty příšerného jeku a on i chlapci byli ve stavu stálého nervového napětí. Začali se stranit lidí, a když začala škola, chlapci do ní nepřišli. Byl to však Ammi, kdo si na jedné ze svých řídkých návštěv uvědomil, že voda ve studni je zkažená. Byla nechutná, jako by slabě zapáchala a bylo v ní cítit sůl. Ammi svému příteli radil, aby vykopal jinou studnu výš ve svahu a používal ji, dokud se půda opět neozdraví. Nahum však varování nedbal; byl tou dobou už k podivným a nepříjemným věcem lhostejný. On i synové užívali zkaženou vodu dál a pili ji stejně nevšímavě a bez rozmyslu, jako jedli hubená, špatně uvařená jídla a bez radosti se monotónně protloukali prázdnými dny. Byla v nich ve všech jakási fatální rezignace, jako by už kráčeli napůl v jiném světle špalírem bezejmenných stráží k jisté a známé záhubě.

    Thaddeus zešílel v září poté, co se vrátil od studny. Odešel s vědrem a vrátil se s prázdnýma rukama, křičel a divoce gestikuloval, a mezi záchvaty nepřítomného smíchu šeptal cosi o „barvách vířících tam dole". Už dva z rodiny byli těžce zasaženi, Nahum to však nesl statečně. Nechal hocha týden volně běhat, a teprve když začal zakopávat a zraňovat se, zavřel jej do půdního pokoje naproti místnosti, v níž byla zamčena matka. Bylo hrozné, jak na sebe ti dva přes zavřené dveře ječeli, a těžce to doléhalo zvláště na malého Merwina, kterému se zdálo, že mluví jakýmsi příšerným, nezemským jazykem. Trápily jej hrůzné představy a jeho stav zhoršovalo ještě to, že bratr, se kterým si nejvíce hrával, byl nyní uvězněn.

    V podstatě v téže době začala vymírat domácí zvířata. Drůbež zešedla a pomřela velmi rychle, její maso bylo suché a při rozříznutí odporně páchlo. Vepři nezřízeně ztloustli a vzápětí začali prodělávat ohavné změny, které nedokázal nikdo vysvětlit. Jejich maso bylo samozřejmě nepoživatelné, a Nahum byl se svým ro­zumem v koncích. Žádný venkovský veterinář by se k jeho farmě ani nepřiblížil a městský veterinář z Arkhamu byl očividně zmaten. Prasata začala šednout a křehnout a doslova se rozpadala ještě dříve, než pomřela, a jejich oči a rypáky se měnily v nezvyklé novotvary. Bylo to nevysvětlitelné, poněvadž vepři nebyli nikdy krmeni zbarvenou vegetací. Potom došlo na krávy. Určité části nebo i celé tělo se jim z ničeho nic začalo svrašťovat či tuhnout, což bylo většinou provázeno krutými záchvaty a rozpadem tkáně. V posledním stadiu - které vždy končilo smrtí - nastalo šedivění a křehnutí podobně jako u prasat. Zde už nebylo možno mluvit o otravě, poněvadž ke změnám docházelo vždy v zamčené neporušené stodole. Nemohlo jít ani o viry přenesené kousnutím, neboť žádné zvíře nemohlo proniknout pevnými zdmi. Muselo jít o organickou chorobu, nikdo však netušil, která z chorob by mohla mít takové následky. Když přišla sklizeň, na celé farmě nebylo živého zvířete; dobytek a drůbež pomřeli a psi utekli. Zmizeli všichni tři jedné noci a víc o nich nikdo neslyšel. Pět koček odešlo už předtím, ale nikdo si toho ani nevšiml; zdálo se, že tu beztak nejsou žádné myši, a kromě paní Gardnerové se s kočičkami nikdo nemazlil.

    Devatenáctého října se Nahum přihnal k Ammimu s hrůznou novinou. Thaddeus ve svém půdním pokoji zemřel, a způsob, jakým se to stalo, se vzpíral jakémukoliv popisu. Nahum vykopal na malém ohrazeném pozemku za farmou hrob a uložil do něj to, co zbylo. Chlapce nemohlo napadnout nic zvenčí, neboť zamřížované okénko a zamčené dveře zůstaly nedotčeny; podobalo se to v mnohém umírání dobytka ve stodole. Ammi se ženou se snažili otřeseného muže utěšit, jak jen mohli, ale sami byli při tom celí nesví. Kolem Gardnerových a všeho, čeho se dotkli, jako by se šířil děs, už pouhá přítomnost jednoho z nich v domě působila jako závan z cizího hrůzného světa. Ammi doprovodil Nahuma domů jen s velkou neochotou a marně se pak snažil utišit pláč malého Merwina. Zenas žádné konejšení nepotřeboval. V poslední době už nedělal nic, jen zíral do prázdna a poslouchal otcovy příkazy; Ammi si pomyslel, že osud je vlastně k němu milosrdný. Čas od času se v odpověď na Merwinův křik ozývalo z půdy jakési sténání a Nahum polekanému příteli vysvětlil, že to je hlas jeho ženy, která poslední dobou velmi zeslábla. S pňbližující se nocí se Ammi chystal pryč; ani přátelství jej nemohlo přesvědčit, aby zůstal na místě, až se rostliny rozzáří tlumeným světlem a stromy se budou kymácet v bezvětří. Měl vlastně štěstí, že jeho představivost nebyla příliš rozvinutá. Věci mu už tak, jak byly, jitřily mysl, a kdyby byl býval schopen dát si do souvislosti všechna hrozivá znamení kolem sebe, jistě by zešílel. Šerým večerem spěchal k domovu a v uších mu zněl jekot šílené ženy a křik zděšeného dítěte.   




NEXT>>>
Barva z vesmíru
(The Colour Out of Space)
H.P. Lovecraft