[home] [interviews] [reviews] [news] [stories] [about us] [beyond the veil] [contact]
 
 
"Gorgony a Hydry, Chiméry - strašlivé příběhy o Celaenovi a Harpyjích - se mohou odrážet v pověrčivém mozku - ale byly tu už předtím. Jde o přepisy, typy - archetypy jsou v nás, věčné. Jak jinak by na nás všechny mohlo mít vliv líčení toho, o čem v bdělém stavu víme, že je falešné? To už od přírody propadáme hrůze z těchto bytostí, neboť známe jejich schopnost působit nám tělesnou újmu? Ale kdeže! Tyto hrůzy jsou mnohem starší. Sahají do časů mimo tělo - bez těla by tudíž byly stejné ... To, že druh strachu, o němž zde pojednáváme, je čistě duchovní - že sílí podle toho, jak je na zemi nehmotný, že převažuje v době našeho nevinného dětství -, jsou obtíže, jejichž řešení by mohlo poskytnout vhled do našeho předzemského bytí a nabídnout přinejmenším letmý pohled do stinné říše preexistence."
                    CHARLES LAMB: "Čarodějnice a jiní noční běsi"


I.

Pokud si cestovatel po severní části centrálního Massachusetts zvolí na křižovatce aylesburské silnice, těsně za Dean's Corners, špatnou odbočku, dostane se do opuštěného a podivuhodného kraje. Te­rén se zde zvedá a kamenné zídky porostlé planými růžemi se čím dál vehementněji tlačí ke kolejím prašné klikatící se silnice. Stromy početných lesních pásů se zdají být větší, než je obvyklé, a divoké býlí, trní a tráva zde rostou s bujností, jež se v obydlených konči­nách často nevídá. Osetá pole jsou mimořádně vzácná a na první pohled neúrodná; domy řídce rozeseté po stráních nesou překva­pivě jednotné stopy starobylosti, špíny a zchátralosti. Aniž byste vě­děli proč, zaváháte, když se máte zeptat na cestu pokroucených osa­mělých osob, jež tu a tam zahlédnete na drolících se prazích domů nebo na svažujících se kamenitých loukách. Tyto osoby jsou tak zamlklé a tajnůstkářské, že nabýváte dojmu, jako byste se setkali s čímsi zapovězeným, co by bylo lepší nechat být. Jakmile vám dá vyvýšený úsek silnice zahlédnout nad hustými hvozdy pásmo kopců, pocit nepatřičnosti ve vás ještě zesílí. Jejich vrcholy jsou příliš oblé a symetrické, aby ve vás vzbudily dojem útěchy a přirozenosti, a občas se proti obloze zjeví výjimečně jasné siluety podivných kru­hů vysokých kamenných sloupů, jimiž je většina z nich korunována.

Cestu přerušují strže a rokle neurčité hloubky a hrubě sbité dřevě­né mostky nikdy nepůsobí dojmem bezpečnosti. Když silnice znovu začne klesat, narazíte na mokřiny, které ve vás instinktivně probudí nelibé pocity a které za soumraku působí skoro strašidelně, neboť se na nich ozývá vřeštění neviditelných lelků a rozzařují se svitem podivně rozsáhlých hejn svatojánských mušek, jež začnou tančit do chraptivého, podivně naléhavého rytmu pronikavě kvákajících vol­ských žab. Úzká a třpytivá linka horního toku Miskatoniku působí při svém těsném průtoku úpatím oblých vrchů, mezi nimiž prame­ní, zvláštně hadovitě.

Jak se kopce přibližují, všímáte si spíše jejich zalesněných svahů než vrcholů ověnčených kamennými kruhy. Lesní stráně se kolem vás tyčí tak temně a strmě, že si přejete, aby si zachovávaly patřičný odstup, ale krajem se nevine žádná cesta, po které byste jim mohli utéct. Za zastřešenou lávkou spatříte malou vesnici krčící se mezi bystřinou a svislou stěnou Kulaté hory a podivujete se nad shlukem hnijících mansardových střech, jež vykazují ranější architektonický styl, než je styl sousedního kraje. Nijak vás neuklidní, když si při ze­vrubnějším pohledu uvědomíte, že většina domů je opuštěná a roz­padá se a že kostelík s uraženou věží v sobě skrývá jediné špinavé obchodní zařízení v celé vsi. Bojíte se svěřit se ponurému mostnímu tunelu, ale nelze se mu nijak vyhnout. Jakmile jím projdete, jen stě­ží se zbavíte dojmu slabého, odporného zápachu, kterým čpí hlav­ní ulice, jako by se v ní nashromáždila plíseň a hniloba celých sta­letí. Vždy se vám uleví, když toto místo necháte za zády a vydáte se úzkou silničkou kolem úpatí kopců a dál přes rovinu do míst, kde se opět napojuje na aylesburskou silnici. Posléze se občas dozvídá­te, že jste prošli Dunwichem.

Přespolní navštěvují Dunwich jen velice zřídka a od určitého ob­dobí hrůz jsou sejmuty všechny ukazatele, které k němu mířily. Kra­jina v jeho okolí, soudíme-li ji dle běžného estetického kánonu, je více než obvykle krásná; nepřitahuje však žádné zástupy umělců či letních hostů. Před dvěma staletími, když se ještě nebraly na lehkou váhu řeči o čarodějnictví, uctívání Satana a podivných lesních by­tostech, bývalo zvykem udávat důvody, proč je lépe se tomuto mís­tu vyhnout. V našem osvíceném věku - protože dunwichská hrůza byla ututlána těmi, jimž leželo na srdci blaho jak města, tak celého světa - se mu lidé vyhýbají, aniž by ke svému konání znali přesný důvod. Jednou z příčin - byti ji nelze vztáhnout na neinformované cizince - může být skutečnost, že místní lid došel do stadia ohav­ného úpadku a vrátil se příliš daleko po cestě degenerace, která je v zapadlých koutech Nové Anglie tak běžná. Začal tvořit rasu samu o sobě, v níž jsou dobře zřejmá duševní a fyzická stigmata úpadku a krvesmilstva. Průměrné hodnoty jeho inteligence jsou žalostně nízké a jeho kroniky vydávají zápach nepokryté zkaženosti a zpola skrývaných vražd a skutků skoro nepojmenovatelného násilí a zvrh­losti. Stará venkovská šlechta, představovaná dvěma či třemi rody s vlastními erby, jež sem přišla v roce 1692 ze Salemu, se do jisté míry nad všeobecným úpadkem udržela; třebaže řada jejích vět­ví už natolik zabředla do mrzké populace, že se lze v jejich přípa­dě setkat pouze se jmény sloužícími jako klíče k původu, jejž takto znesvěcují. Někteří Whateleyové a Bishopové stále posílají své nej­starší syny na studia na Harvardskou či Miskatonickou univerzitu, avšak tito synové se jen zřídkakdy vrací pod zpuchřelé mansardo­vé střechy, pod nimiž se oni i jejich předci narodili.

Nikdo, dokonce ani ti, kteří disponují fakty ohledně posledních hrůz, nedokáže říci, co se to v Dunwichi vlastně děje; ačkoli staro­bylé legendy hovoří o bezbožných obřadech a tajných shromáždě­ních Indiánů, na nichž byly z velkých oblých kopců vyvolávány za­povězené bytosti temnot a pronášeny orgiastické modlitby, které v podzemí probouzely hlasité pukání a dunění. V roce 1747 reverend Abijah Hoadley, čerstvě přišedší do sboru Kongregacionalistické církve v Dunwichi, pronesl pamětihodné kázání týkající se blízké přítomnosti Satana a jeho rarachů, v němž mimo jiné pravil i toto: „Je třeba říci, že nelze popírati bezbožnosti pekelného zástupu Démonů, neboli jsou příliš přítomny v běžném povědomí; prokleté hlasy Azazela a Buzraela, Belzebuba a Beliala zaslechly z podzemí nyní už více než dvě desítky důvěryhodných žijících svědků. Já sám jsem před necelými čtrnác­ti dny zachytil naprosto zřetelnou rozmluvu sil pekelných v kopci za svým domem; kterouž následovalo chřestění a dunění, skučení, vřeštění a syčení, které nemohly povstati z žádné bytosti tohoto světa a které musely vychá­zeti z jeskyní, jež odhalí jedině černá Magie a jež odemkne iedině Ďábel." Pan Hoadley zmizel záhy poté, co přednesl toto kázání, nicméně jeho písemná podoba, vytištěná ve Springfieldu, se dosud docho­vala. Zvuky vycházející z kopců byly rok co rok opakovaně hlášeny a stále představují hádanku pro geology a fyziografy.

Jiné tradice hovoří o odporných zápaších poblíž kruhů kamen­ných sloupů korunujících vrcholy kopců a o náletech vzdušných bytostí, jež lze slabě zaslechnout v určitou dobu z jistých míst na dně hlubokých strží; jiné se zase snaží vysvětlit existenci Ďáblova dvorku - pusté, sežehlé stráně, kde neroste žádný strom, keř ani stéblo trávy. Navíc se i místní lid smrtelně obává početných lelků, kteří hlasitě skřehotají za teplých nocí. Kdekdo se zapřísahá, že tito ptáci jsou vyslanci pekel číhající na duše umírajících a že dokážou sladit své přízračné volání s posledním trhavým dechem trpícího. Pokud se jim podaří zachytit prchlivou duši opouštějící tělo, oka­mžitě se vznesou a odletí za švitoření ďábelským smíchem; pokud však duši nezachytí, postupně se ponoří do zklamaného ticha.

Tyto historky jsou samozřejmě zastaralé a směšné; tradují se totiž z velmi starých časů. Dunwich je vskutku úžasně starobylý­mnohem starobylejší než ostatní obce v okruhu padesáti kilome­trů. Jižně od vsi můžete stále ještě zahlédnout sklepní zdi a komín věkovitého sídla Bishopů, jež bylo postaveno před rokem 1700 za­tímco nejnonější přežívající stavební prvek zde tvoří rozvaliny mlý­na u vodopádu, postaveného v roce 1806 Průmyslu se tu nedařilo a rozvoj továren v devatenáctém století tu měl jen krátkého trvání. Úplně nejstarší jsou zde obrovské kruhy hrubě tesaných kamen­ných sloupů stojící na temenech kopců, ale ty se zpravidla připisují spíše Indiánům než novým osadníkům. Nálezy lebek a kostí, k nimž dochází uvnitř těchto kruhů a v okolí rozlehlého tabulového balva­nu na Strážném kopci, přiživují lidovou víru, že tato místa bývala v minulosti pohřebišti Pocumtucků; i když řada etnologů nevěnuje absurdní nepravděpodobnosti této teorie pozornost a trvá na pře­svědčení, že tyto stavby zde zanechal bílý člověk.


II.


Právě v katastru městečka Dunwich, na velkém a jen zčásti obydle­ném statku choulícím se ve stráni šest a půl kilometru od vsi a dva a půl kilometru od nejbližšího lidského obydlí, se v pět hodin ráno v neděli druhého února roku 1913 narodil Wilbur Whateley. Tento den utkvěl lidem v paměti, protože byly Hromnice, které lidé v Dunwichi podivně slaví pod jiným jménem, protože bylo slyšet dunění v kopcích a protože celou předcházející noc zarputile štěkali všichni místní psi. Méně už za povšimnutí stála skutečnost, že matkou mu byla jedna z degenerovaných příslušnic rodu Whateleyů, poněkud znetvořená, nepřitažlivá pětatřicetiletá albína, žijící se starým a po­lošíleným otcem, o jehož čarodějnických sklonech se za jeho mlá­dí šeptaly ty nejděsivější legendy O Lavinu Whateleyové se vědělo, že nemá žádného manžela, ale podle krajového zvyku se nijak ne­pokoušela dítě odmítnout. Pokud šlo o druhou stranu jeho původu, lidé si mohli podle libostí domýšlet - což také činili - nejrůznější možnosti. Ona sama však byla na své snědé, kozlečí dítě, silně kon trastující s jejím nezdravým albinismem a růžovýma očima, zvláštně pyšná a dokonce se daly zaslechnout mnohé prapodivné věštby, jež pronášela o jeho nezvyklých schopnostech a úžasné budoucnosti.

Lavinia byla člověkem, od něhož se tvrzení podobných věcí dalo očekávat, poněvadž byla samotářkou nacházející zalíbení v toulkách za bouří v kopcích a ve snahách luštit mohutné zapáchající knihy, které její otec zdědil po dvou staletích rodu Whateleyů a které rych­le podléhaly zkáze působením času a červotočů. Lavinu nikdy ne­chodila do školy byla však obeznámená s řadou nesourodých útržků starodávných učení, které jí vštípil starý Whateley. Odlehlé hospo­dářství v lidech vždy vzbuzovalo strach vzhledem k Whateleyho po­věsti coby přívržence černé magie a nevysvětlená násilná smrt paní VVhateleyové, když Lavinii bylo dvanáct let, na oblibě jejich used­losti nijak nepřidala. Lavinu, osamělá mezi prazvláštními vlivy, si libovala v divokém a velkolepém fantazírování a osobitých aktivi­tách; její volný čas v domě, v němž už dávno neplatila žádná mě­řítka pořádku a čistoty, ani nemohl být zasvěcen péči o domácnost.

V noci, kdy se narodil Wilbur, jehož porodu se neúčastnil žád­ný doktor či porodní bába, se ozýval strašlivý vřískot, který dokon­ce přehlušil zvuky• vycházející z kopců a štěkání psů. Sousedé se o dítěti dozvěděli až za týden, kdy starý Whateley zajel na saních do zasněženého Dunwiche a nesouvisle pohovořil se skupinkou kumpánů v Osbornově koloniálu. Zdálo se, že stařec prošel jakou­si změnou - jeho zastřený mozek nabyl nového stupně prchlivosti, jež ho poznenáhlu proměnila z člověka budícího hrůzu na člově­ka hrůze podléhajícího -, byť to nebyl nikdo, koho by mohla rozji­třit jakákoli běžná rodinná událost. Uprostřed toho všeho vykazo­val jisté stopy pýchy, která byla později zřetelná na jeho dceři, a to: co řekl o původu vnukova otce, si řada jeho posluchačů vybavovala ještě dlouhá léta poté.

„Je mi ouplně jedno, co si lidi mysle] - kdyby Lavinnin kluk vypa­dal jako jeho tatík, nevypadal by jako nic, co byste spád mohli čekat Neměli byste si myslet, že jediní lidi jsou ti, co žijou tadyk ve vokolí. Lavinny vo tom něco přečetla a viděla něco, vo čem si spousta z vás jenom výkládá. Řek bych, že její chlap není vo nic horší než vostatní manželé tímto směrem vod Aylesbury; a kdybyste věděli vo kopcích tolik co já, nemohli byste si přát lepší církevní svatbu. A něco vám povitu - jednoho dne vy všickni tady uslyšíte, jak Lavinnino děcko volá jméno svýho otce z vrcholku Strážnýho kopce!"

Jediní, kteří spatřili Wilbura během prvního měsíce života, byli starý• Zacharias Whateley, z neskomírající větve Whateleyů, a druž ka Earla Sawyera Mamie Bishopová. Mamie k návštěvě nevedlo upřímně vzato nic než zvědavost, a její pozdější vyprávění se nes la v duchu jejích pozorovacích schopností; ale Zacharias přivedl na statek pár alderneyských krav, které si starý Whateley koupil od jeho syna Curtise. Tím začala série nakupování dobytka ze stra ny rodiny malého Wilbura, která skončila až v roce i928, kdy Dunwich navštívila hrůza; nikdy se však nezdálo, že by zchátralá stodo la Whateleyových přítomností skotu praskala ve švech. Bylo období, kdy se lidé zvědavě kradli ke starému statku a počítali stádo, jež se odvážně páslo na strmé stráni nad ním, a nikdy se nedopočítali více než deseti či dvanácti vychrtle, bezkrevně vypadajících kusů. Vysoká úmrtnost Whateleyových zvířat byla zjevně způsobena jakousi chorobou či neduhem, který patrně vzlínal z nezdravé pastvy nebo nakažených plísní a trámů špinavé stodoly. Jako by všechen pasoucí se dobytek utrpěl zvláštní zranění či ránu, ne nepodobné říznutím; a jednou či dvakrát v průběhu prvních měsíců se několika návštěv­níkům zdálo, že podobnou tělesnou újmu utrpěli v oblasti krku i še­dovlasý neoholený stařec a jeho ucouraná kadeřavá albínská dcera.

Na jaře po Wilburově narození se Lavinu vrátila ke svým obvyklým toulkám po kopcích, tentokrát i se svým snědým synkem v nesouměrném náručí. Zájem sousedů n rodinu Whateleyoych ochabl poté, co většina venkovského obyvatelstva dítě spatřila, a ni­kdo se neuráčil vyjádřit názor na překotný vývoj, který novorozeně každým dnem vykazovalo. Wilburův růst byI vskutku pozoruhod­ný, neboť tři měsíce od narození nabyl velikostí a tělesné síly, kte­ré u dětí do jednoho roku života nejsou vůbec běžné. Jeho pohyby a dokonce jeho hlasové schopnosti poukazovaly na ovládání a pro­myšlenost pro dítě zcela nepatřičné a nikdo ani nečekal, že v sedmém měsíci začne bez pomoci chodit, přičemž na odstranění po­čáteční nejistoty mu měl stačit jediný další měsíc.

Někdy po této době - v předvečer svátku Všech svatých - byl o půlnoci spatřen velký oheň na vrcholu Strážného kopce, v místě, kde mezi hromadami kostí stojí starý tabulový kámen. Vášnivé de­baty se rozdmýchaly poté, co Silas Bishop - z neskomírající větve Bishopů - uvedl, že asi hodinu předtím, než oheň vzplanul, zahlédl chlapce, jak odhodlaně vybíhá na kopec následován svou matkou. Silas naháněl zatoulanou jalovici, ale když v kalném světle lucer­ny letmo obě osoby zahlédl, na svůj úkol takřka zapomněl. Pádily skoro neslyšně podrostem a užaslému pozorovateli se zdálo, že na sobě nemají jediný kus šatstva. Později už si nebyl tak jistý chlapcem, který na sobě mohl mít pás s třásněmi a tmavé polodlouhé či dlouhé nohavice. Wilbur poté nebyl nikdy spatřen živý a při smys­lech, aniž by nebyl dokonale ustrojený v pečlivě zapnutém hábitu, jehož skutečná či hrozící neúplnost jej vždy naplňovala zlostí a oba­vami. Způsob, jak se v tomto ohledu vyjímal vedle své neupravené matky a děda, připadal sousedům pozoruhodný, tedy alespoň do hrůz roku 1928 které naznačily velmi pádné důvody.

Následujícího ledna se ve vsi s nevelkým zájmem propírala sku­tečnost, že „Lavinnin černej spratek" začal mluvit, a to mu bylo tepr­ve jedenáct měsíců. Způsob jeho mluvy byl dosti nevšední jak svou odlišností od obvyklého místního vyjadřování, tak zjevnou absencí infantilního šišlání, jímž se může pyšnit nejedno tří či čtyřleté dítě. Chlapec toho příliš nenamluvil, ale když už se tak stalo, jako by se v něm odrážel jakýsi nepostižitelný prvek, který Dunwich a jeho obyvatelé naprosto postrádali. Nepatřičnost se neskrývala ani tak v obsahu jeho slov či jednoduchých slovních spojeních, jichž užíval; spíše nejasně souvisela s jeho přízvukem či s vnitřními orgány, kte­ré se podílely na tvorbě řeči. I výraz jeho obličeje vynikal vyzrálostí; ačkoli mu - jako jeho matce a dědovi - chyběla brada, jeho pevný a předčasně vytvarovaný nos snoubící se s pohledem jeho velkých, tmavých, skoro románských očí mu dodávaly na takřka dospělém vzezření a na bezmála nadpřirozené inteligenci. Avšak navzdory své zjevné bystrostí byl kromobyčejně ošklivý; na jeho odulých pys­cích, drsné nažloutlé pokožce, rozcuchaných kučeravých vlasech a podivně protažených uších bylo cosi skoro až kozlečího či zvíře­cího. Brzy upadl ve větší nelibost než jeho matka či děd a ve všech dohadech o něm bylo možno slyšet narážky na dávná kouzla sta­rého Whateleyho a na to, jak se kdysi otřásaly kopce, když vřeštěl ohavné jméno Yog-Sothotha uprostřed kamenného kruhu s obrov­skou knihou otevřenou v náručí. K chlapci cítili odpor i psi a před jejich hrozivým štěkáním se vždycky musel uchylovat k nejrůznějším obranným taktikám.


III.


Starý Whateley mezitím pokračoval v nákupu dobytka, aniž by však nějak znatelně rozhojňoval své stádo. Kácel také stromy a pustil se do oprav nepoužívaných částí domu - prostorného stavení se špičatou střechou, jehož zadní část byla zcela zanořená do kamenitého svahu a jehož tři nejméně zničené místnosti v přízemi jemu a jeho dceři vždy dostačovaly. Ve starci se musely skrývat zázračné zdroje energie, které mu umožňovaly vykonat tolik namáhavé práce; a i když si občas potrhle drmolil, na jeho tesařském umění byly patrné známky zdravé kalkulace. S prací začal hned, jak se narodil Wilbur; zničehonic dal do pořádku jednu z řady kůlen, obil ji fošnami a opatřil ji těžkým novým zámkem. Nyní se při obnově ne­používaného prvního patra domu jevil stejně zručně. Jeho potřeštěnost o sobě dala vědět, pouze když ve znovu obsazené části domu zabednil všechna okna - ačkoli řada sousedů se shodovala, že šílené bylo už třeba jen to, že se zatěžoval s nějakou opravou. Hůře se však dalo vysvětlit, proč pro svého vnuka zařídil další místnost v příze mí - místnost, kterou si prohlédlo i několik návštěvníků, byt niko mu z nich se nepodařilo vstoupit do pečlivě zabedněného horního patra. Stěny nové místnosti vybavil vysokými bytelnými policemi, na něž začal postupně, očividně v pečlivém pořadí, ukládat všechny tlející starobylé svazky a jejich části, které za života náhodně poha zoval v nejrůznějších koutech všech možných místností.

„Já už je použil," říkával, zatímco se klihem připraveným na re zavých kuchyňských kamnech snažil slepit utrženou stránku popsanou černými písmeny, >,ale kluk má na to, aby je použil líp. Měl by je převzít v co možná nejlepčím stavu, páč budou tvořit veškerý jeho vědění."

Když byl Wilburovi rok a sedm měsíců - v září roku 1914 -, jeho vzrůst a pokroky byly skoro děsivé. Byl velký jako čtyřleté dítě a hovořil plynně a nesmírně inteligentně. Volně pobíhal po polích a kopcích a doprovázel matku na všech jejích toulkách. Doma pih ně hloubal nad neobvyklými obrázky a schématy v knihách svého děda, zatímco ho starý Whateley za dlouhých a ztichlých odpolední nepřestával vzdělávat a katechizovat. Touto dobou už byly u konce úpravy dorvu a ti, kteří jim přihlíželi, se ptali, proč bylo jedno z horních oken předěláno na bytelné padací dveře. Šlo o okno v zadní části východního štítu, blízko u svahu; a nikdo si nedokázal před stavit, proč k němu byla ze země přistavena dřevěná rampa. Někdy v době těchto posledních stavebních úprav si lidé povšimli i toho, že stará kůlna, která od Wilburova narození zůstávala pevně zamknutá a zabedněná, byla opět opuštěna. Nezajištěné dveře se lhostejně otvíraly, a když do nich vstoupil Earl Sawyer jednou při návštěvě spjatě s odprodejem dalšího dobytka, zarazil ho palčivý zápach, který se z nich vyvalil takový puch, tvrdil, který nepocítil nikdy v životě, snad jen v blízkostí indiánských kruhů na kopcích, a který nemohl povstat z ničeho zdravého či pozemského. Ale dlužno říci, že domácnosti a hospodářství dunwichských starousedlíků se ni­kdy nevyznačovaly olfaktorickou čistotou.

Následující měsíce byly prosty nápadných událostí s výjimkou všeobecného zapřísahání, že dochází k pomalému, leč trvalému ze­silování tajemných zvuků z kopců. O filipojakubské noci roku 19i5 došlo k otřesům, které cítili dokonce lidé v Aylesbury, zatímco nad­cházejícího předvečera svátku Všech svatých se z podzemí ozva­lo dunění, jež se záhadně časově shodovalo se šleháním plamenů - „v tom maj prsty ty čarodějově Whateleyovi" - z vrcholku Strážného kopce. Wilbur stále zlověstně rostl, takže když oslavil čtvrtý rok, vy­padal, jako by mu bylo deset. Už si i sám horlivě četl; mluvil však mnohem měně než předtím. Pohlcoval ho příkrov zamlklosti a lidé se poprvé začali konkrétně vyjadřovat k výrazu zla, který se postup­ně vkrádal do jeho kozlečí tváře. Občas cosi drmolil neznámým jazy­kem a prozpěvoval si v bizarním rytmu, který jeho posluchače děsil pocitem nevysvětlitelně hrůzy. Odpor, který k němu pociťovali psi, se nyní stal tématem širokých debat a Wilbur byl nucen nosit pistoli, aby se mohl bezpečně pohybovat volnou krajinou. Občasně použití zbraně jeho oblibu mezi majiteli psích hlídačů nikterak nezvýšilo.

Těch několik málo návštěvníků, co do domu zavítalo, často našlo Lavinu o samotě v přízemí; ze zabedněného prvního patra se me­zitím ozýval zvláštní křik a kročeje. Nikdy neprozradila, co její otec a syn nahoře dělají, ačkoli jednou zbledla a propadla neobvyklému strachu, když se jeden rozverný podomní obchodník s rybami po­kusil otevřít zamknuté dveře vedoucí na schodiště. Obchodník pak sdělil zevlujícím v koloniálu, že se mu zdálo, jako by v patře nad se­bou slyšel koňský dupot. Přítomní se zamysleli nad dveřmi a ram­pou a nad rychle zmizelým dobytkem. Pak se otřásli, jakmile si vy­bavili zkazky o mládí starého Whateleyho a o podivných věcech, jež vystupují ze země, když se v náležitou dobu jistým pohanským bo­hům obětuje mladý býk. Už nějakou dobu si také všímali, že psi se začínají děsit a nenávidět celé Whateleyho hospodářství stejně zbě­sile, jako se děsili a nenáviděli mladého Wilbura.

V roce t917 se rozhořela válka a soudce Sawyer Whateley, jako předseda místní odvodní komise, měl velké potíže s naplněním kvóty mladých dunwichských mužů, kteří by mohli být posláni do výcvikového tábora. Vláda, zděšená takovými příznaky všeobecného místního úpadku, poslala do Dunwiche několik úředníků a lékařských expertů, aby situaci prozkoumali; byla vypracována úřední zpráva, na niž si čtenáři novoanglického tisku mohou ještě pamato­vat. Pozornost, kterou starousedlíci šetření věnovali, zavedla repor­téry na stopu Whateleyům a měla za následek i to, že Boston Globe a Arkham Advertiser otiskly v nedělních přílohách křiklavá líčení o předčasné vyzrálosti mladého Wilbura, černé magii starého Whateleyho, o policích plných prazvláštních knih, zabedněném prvním patře starobylého hospodářství, o zlověstnosti celého kraje a dunění linoucím se z jeho kopců. Wilburovi bylo tehdy čtyři a půl roku a vypadal na patnáct. Rty a tváře měl porostlé hrubými tmavými chlupy a začal se mu měnit hlas.

Earl Sawyer se vydal k Whateleyům s oběma skupinkami reportérů a fotografů a upozornil je na nezvyklý zápach, který jako by se nyní řinul z uzavřeného horního prostoru. Řekl, že jde přesně o tentýž puch, na který narazil v kůlně opuštěné po dokončení stavebních úprav v domě; podobal se též slabému čpění, které někdy zaznamenal poblíž kamenných kruhů v kopcích. Obyvatelé Dunwiche si všechna líčení po jejich zveřejnění přečetli a usmívali se nad jejich očividnými omyly. Divili se rovněž, proč novináři tak zdůrazňují fakt, že starý Whateley vždy platí za dobytek zlatými mincemi mimořádně dávného data. Whateleyovi přijímali hosty jen se špatně skrývanou nelibostí, byť se neodvažovali poutat k sobě další pozornost násilným odporem nebo odmítnutím vypovídat.


IV


Letopisy Whateleyů se na deset let nerozlišitelně vnořily do obecné ho žití vymírajícího společenství, již uvyklého jejich osobitým způsobům a zatvrzelého vůči jejich orgiím o filipojakubských nocích a v předvečer Všech svatých. Dvakrát ročně zapalovali ohně na vrcholu Strážného kopce, a tehdy se dunění z útrob hor ozývalo s čím dál větší intenzitou; na starém hospodářství nicméně docházelo k podivným a zlověstným událostem v průběhu celého roku. Postupem času návštěvníci začali přiznávat, že zaslechli zvuky v zabedněném horním patře i navzdory tomu, že byla celá rodina shromáž­děna dole, a tázali se, jak rychle či pomalu bývá obětována kráva či býček. Mluvilo se o stížnosti u Společnosti pro zamezení krutosti na zvířatech, ale nikdy nedošlo k žádnému praktickému kroku, ne­boť dunwichští lidé nikdy nehořeli touhou přivolávat k sobě pozor­nost okolního světa.

Někdy v roce 1923, kdy desetiletý Wilbur vykazoval myslí, hlasem, postavou a zarostlou tváří všechny znaky dospělosti, se ve starém domě odehrála druhá velká etapa tesařské aktivity. Došlo k ní výhradně v uzavřeném horním patře a ze zbytků vhozeného dřeva lidé usoudili, že mladík a jeho děd vybourali veškeré příčky a do­konce odstranili podlahu na půdě, čímž mezi přízemím a špičatou střechou nechali jeden velký rozsáhlý prázdný prostor. Strhli také mohutný ústřední komín a ke starým rezavým kamnům přidrátovali jen chatrnou plechovou venkovní rouru.

Na jaře po této události si starý Whateley všiml narůstajícího po­čtu lelků, kteří přilétali z Údolí chladného pramene, aby mu v noci skřehotali pod oknem. Zdálo se, že na tuto novou okolnost pohlí­ží jako na cosi mimořádně důležitého, a kumpánům z Osbornova koloniálu řekl, že tuší, že přišel jeho čas.

„Hvízdaj teďka do rytmu s mým dýcháním," říkal„,a myslím, že se chystaj, aby mi polapili duši. Vědí, že se dere ven, a nechtěli by o ni přijít. Chlapci, sami poznáte, až umřu, jeslí mě dostali, nebo ne. jeslí jo, nepřestanou vřeštět a smát se, dokud neujde slunko. Jeslí ne, tak se jaksi ztiší. Myslím, že se s dušema, co takhle lapaj, občas musej pustit pěkně do křížku."

V noci na 1. srpna roku 1924 Wilbur Whateley hnal svého jediné­ho zbývajícího koně temnotou, aby mohl zatelefonovat z Osbornova koloniálu ve vsi doktoru Houghtonovi do Aylesbury. Lékař na­šel starého Whateleyho ve velmi vážném stavu; jeho srdeční činnost a chroptivý dech prozrazovaly, že konec na sebe nedá dlouho čekat . Beztvará albínská dcera a nepřirozeně zarostlý vnuk stáli vedle postele, zatímco se z prázdného prostoru nad jejich hlavami ozý­valy znepokojivé náznaky rytmického šplouchání, upomínajícího na zvuk vln omývajících rovnou pláž. Doktora však zneklidňovalo hlavně štěbetání nočních ptáků za oknem; zdánlivě nekonečného množství lelků, kteří vřeštěli své neutuchající poselství v repeticích, jež se ďábelsky shodovaly se sípavým dýcháním umírajícího muže. Je to záhadné a nepřirozené, uvažoval doktor Houghton - až příliš se to podobalo duchu tohoto kraje, do něhož vjel po naléhavé žádosti jen s velkým zdráháním.

Před první hodinou ranní starý Whateley nabyl opět vědomí a pře rušil své chroptění, aby svému vnukovi zajíkavě sdělil několik slov. "Víc místa Willy, brzo víc místa. Ty rosteš - a tamto roste ještě rychlejc. Brzo ti to bude připravený sloužit, chlapče. Votevři bránu Yog-Sothothovi tím dlouhým zaříkáním, který najdeš na straně 751 r kompletního vydání a pak podpal to vězení. Voheň ze zemi! to spálit nedokáže."

Byl zjevně naprosto nepříčetný. Po krátké odmlce, během níž hejno lelků venku přizpůsobilo své vřeštění pozměněnému rytmu jeho dechu a zatímco se do místnosti z dálky nesly ozvuky zvláštního dunění z kopců, připojil několik dalších vět.

„krm to pravidelně, Willy a dávej pozor na množství; ale ať to příliš nenaroste, páč kdyby se to vyvalilo ven nebo uteklo dřív, než se votevřeš Yog-Sothothovi, všecko skončí a bude to k ničemu. Jenom ti z venku to můžou přimět k množení a práci... Jenom voni, ti staří, co se chtěj vrátit..."

Ale jeho slova opět nahradilo sípání a Lavinu vykřikla, když si všimla, jak se změně opět přizpůsobili i lelci. Tak to pokračovalo ješ­tě více než hodinu, než se ozval poslední hrdelní chropot. Doktor Houghton přetáhl starci přes skelné šedé oči svraštělá víčka. Ptačí lomoz na sotva patrný okamžik utichl. Lavinu vzdychla, ale Wilbur se jen potlačovaně usmál, když se z kopců ozvalo slabé zadunění „Nedostali ho," zamumlal svým hlubokým hrdelním hlasem.

I Wilbura byl v této době, v jeho jednostranném zaměření, učenec vskutku závratné erudice a prostřednictvím dopisů jej nenápadně znala řada knihovníků na vzdálených místech, kde se přechová valy vzácné a zapovězené starobylé svazky: Dunwich stupňoval svou nenávist a obavy, protože došlo k několika zmizením mezi místní mládeží a podezření neurčitě poukazovala na možnou souvislost s Wilburem; ale mladík byl vždy schopen dotazování zklidnit vyvo Táním děsu a sáhnutím do zásob prastarých zlatých mincí, které, jako za časů svého děda, opakovaně a ve stále větší míře utrácel za nákup dobytka. Na pohled nyní vypadal nepředstavitelně vyzrále a zdála se, že jeho výška, která už dosáhla hodnoty běžné pro dospělého člověka, má tendenci běžnou míru překonat. V roce 1925, když ho jed noho dne navštívil korespondenční kolega-badatel z Miskatonické univerzity, jenž odešel pobledlý a zmateny•, měřil necelé dva metry.

Celá léta Wilbur zacházel se svou zpola znetvořenou albínskou matkou s narůstajícím opovržením, až jí nakonec zakázal, aby jej o filipojakubské noci a v předvečer Všech svatých doprovázela na cestách do kopců; a v roce 1926 si toto ubohé stvoření postěžovalo Mamie Bishopové, že z něho má strach.

„Mamie, já vo něm vím víc, než kolik vám toho můžu říct," říkala, "ale poslední dobou je víc věcí, co vo něm nevitu ani já. Přisámbohu, já nevim, co chce ani vo co se pokouší."

Toho roku o Všech svatých se zvuky z kopců ozývaly hlasitěji než kdy předtím a na Strážném kopci jako obvykle plápolaly pla­meny; nicméně lidé věnovali větší pozornost rytmickému vřeště­ní ohromných hejn nepřirozeně opožděných lelků, kteří jako by se slétli přímo k neosvětlenému hospodářství Whateleyů. Po půlnoci se jejich písklavé chrčení proměnilo na jakési pandemonické skřehotání, jež prostoupilo celým okolím, a ztišit se dokázali až někdy za rozbřesku. Pak zmizeli a pospíchali na jih, kde měli být už asi před měsícem. Nikdo si dlouho nebyl zcela jistý, co to mělo všech­no znamenat. Vypadalo to, že nikdo z místních neumřel - ale od onoho večera už nebyla nikdy spatřena ubohá, zkroucená, albínská Lavinu Whateleyová.

V létě roku i92; Wilbur na dvoře opravil dvě boudy a začal do nich stěhovat všechny své knihy a majetek. Zanedlouho poté sdělil Earl Sawyer kumpánům v koloniálu, že u Whateleyů na statku pro­bíhají další stavební úpravy. Wilbur v přízemí zabednil všechny dve­ře a okna a patrně odstraňoval i všechny příčky, jak učinil spolu se svým dědem už před čtyřmi lety v případě horního patra. Přebývá teď v jedné z kůlen a Sawyerovi připadalo, že vypadá nezvykle usta­raně a ustrašeně. Lidé ho většinou podezřívali, že ví něco o zmizení Lavinie, a touto dobou se k jeho statku přibližoval už jen málokdo. Jeho výška dosáhla více než dvou metrů a deseti centimetrů, ale ne­zdálo se, že by se na této hodnotě měla zastavit.

                                                                         
                                                                          
NEXT>>>
Hrůza v Dunwichi
(The Dunwich Horror)
H.P. Lovecraft